Muhara-soupis dílů:...bojovník se Surisagamou

Muhara 1

Část první-Dědictví

Bylo deštivé a studené jarní odpoledne, Muhara zvolna kráčel po vesnici zachumlaný do svého tmavě zeleného pláště. Dědeček si s ním přál mluvit. Přišel k velkému patrovému kamennému domu na návsi, třikrát bouchl do dveří, načež se ozvalo Muharovi známým hlasem „jo, už jdu... á, to jseš ty Muharo, pojď dál!“ Vešli do malované světnice a posadili se ke stolu. Vnuku můj, jsem už starý a slabý a na to, abych byl strážcem vesnice již sám nestačím. Mnohá léta jsem bránil civilisty před nestvůrami a poslední dobou i před těmi strašlivými Mučai, ale už toho mám dost a krom toho víš, že bez ruky se špatně bojuje... Muharovi zmizel úšklebek a rychle vstoupil dědovi do řeči. „Nelíbí se mi kam tím směřuješ, dědo. Vždyť víš, že neumím bojovat a že se chci stát profesorem jako strýc Muhopolo.“ Načež lehce podmračený děda odpověděl „ne Muharo, tebe by bylo na profesora fakt škoda, to si piš. Tvůj osud je trochu jinde.“ Ale ne! Zase to tvé čtení osudu a hádání budoucnosti, copak nechápeš, že to je zcela nevědecké a nesmyslné? „Doháje, co ti to zase v tý škole nalhali? Měl jsem ti tam zakázat chodit. To musím být já prvním, kdo ti řekl o existenci magie?“ Ale dědečku, máš to asi na stará kolena nějak popletené... každý ví, že magie, obludy o kterých často vyprávíš ani zlým duchem posedlí Mučaiové neexistují. „Že neexistují!?“ Vykřikl polorozzlobený děda. „a co je jako tohle?“ zařval a ukázal na hlavu jakéhosi obrovského ještěra vysícího nad krbovou římsou. „Ale dědo, to je přece hlava trošku většího kousavce bahenního“ odpověděl jsem. „A co jako tohle?“ nepřestával rozzlobeně křičet. Svou zdravou ruku natáhl do vzduchu a chvíli se soustředil. V místnosti se zvedl podivný vítr a papíry začaly létat ze stolu. „Ale dědo, to mi mistr Muhsasa vyprávěl, prý existují lidé, kteří mají tak rozvinutou část mozku jménem retikulární formace, díky které jsou schopni ovládat vlnění zvané antigravitony všude okolo nás, díky nim ty papíry vzlétly. „a už tě mam fakt dost! Věda je největším nepřítelem pravdy! A víš co!? Už do tý tvý mizerný školy ani jednou nepudeš!“ děda mi zakázal chodit do školy už tolikrát, že jsem to přestal počítat a stejně tam neustále chodím, tak jsem tomuto zákazu nehodlal dávat těžkou váhu. Přesto jsem se pokusil vykroutit. „Ale dědo, jak se ze mě má stát profesor, když nebudu chodit do školy? Vždyť ze mě vyroste nuzák, nebo přinejmenším nějaký neintelekt.“ Načež se děda rozhodl ukončit tuto směšnou hádku něčím, co navždy pozměnilo můj život. „Tak pojď, ukážu ti něco, co tady mám už od dob války proti minotaurům. Než jsem mu stihl namítnout, že minotauři neexistují, přišel ke skříni, otevřel ji a následně s překvapivou hbitostí kopl do zadní stěny skříně. Stěna se jakoby prolomila a tam, kde jsem čekal, že bude zeď mezi světnicí a kuchyní byly temné, kamenné a špinavé schody dolu. Ne! To je nějaký nesmysl nebo trik! Tam nemohou být schody, jak by se proboha vešly mezi zeď a skříň, když tam jsou sotva dva palce místa!? Utíkal jsem do kuchyně abych vyloučil možnost, že tyto temné schody jsou ve skutečnosti kuchyně, ale k mému ještě většímu překvapení jsem tuto možnost doopravdy vyloučil. Celý vystrašený jsem doběhl zpět do světnice,k de stál dědeček a smál se. Až teď mi to došlo! Takový lacinný trik! Že mě to nenapadlo hned! Ty schody musí být jen namalované! Také jsem se zasmál a vylíčil dědovi své zjištění, připadal jsem si jako blázen, že jsem na to nepřišel hned, ale ono to vypadalo tak opravdově... To však bylo zcela nic vůči mému pocitu, když se děda usmál a začal po tomto schodišti sestupovat dolů.

Teď už jsem nevěděl, co si mám jako myslet. Že by na mě děda použil nějaký halucinogen? Ne, to je nesmysl, vždyť ani neví co to je. Začal jsem také pomalu sestupovat po točitém strmém schodišti dolů. Dole byla relativně velká místnost, plná pozoruhodných věcí. Nebyla ani zdaleka tak nehostinná jako to schodiště, dokonce jsem se v ní cítil překvapivě pohodlně. Zdi byly kamenné ověšené všelijakými zbraněmi a trofejemi z válek, na zemi byl vzorkovaný koberec a na stropě skleněný lustr. Děda se teď už zcela neskrývaně usmíval a pravil „vidíš Muharo? Magie existuje a příšery a Mučaiové taky. Já jsem ochráncem naší vesnice, vycvičil mě kdysi dávný mistr Muhagin kdesi ve Fénixových horách. Celý svůj život jsem zabíjel obludy a loupežníky, bojoval mečem a kouzil a ta dnešní mládež mi to ani nevěří!“. Chvíli jsem přemýšlel, načež ze mě vylezla rozpačitá odpověď. „Víš dědečku, já už ti to věřím, jen je to takový zvláštní, víš já nikdy žádnou obludu neviděl“. „To buď taky rád, Muharo! Taky bys setkání s ní nemusel přečkat. Na našem světe je spousta příšer a oblud a Mučaiů, akorát díky takovým jako jsem já s nimi takoví jako jsi ty nikdy nepřijdou do styku.“ Opět jsem chvíli přemýšlel. „Ty dědo, ty opravdu umíš bojovat? Víš, já tě taky nikdy neviděl bojovat a ta představa vypadá zvláštně... To si piš, i když teď mi to už zase tak moc nejde, právě proto se musíš stát mým nástupcem a bojovat proti silám zla namísto mě. Žádný profesor není tak důležitý a užitečný jako strážce vesnice, odpověděl mi. Zase jsem chvíli přemýšlel, bylo to pro mě nějak moc informací najednou a já měl už za dva měsíce skládat mistrovské zkoušky a měl jsem o svém osudu zcela jasno a najednou tohle... „Víš dědo, ale já vůbec neumím bojovat ani kouzlit“ odpověděl jsem nesměle. „No, to já v tvém věku sice už uměl, ale nikdy není zas tak pozdě, dáš se do učení. A ke komu? Kdo tady umí bojovat a kouzlit a mohl by mě učit? Ty?“ Děda se chabě usmál a odvrátil „ne, já ne, jsem již příliš starý, ale mistr Muhagin tě jistě rád bude cvičit. Muhagin? To je ten co cvičil tebe, ne? On furt žije? Vždyť jsi před chvílí říkal, že už když cvičil tebe byl starý a nechci být nezdvořilý, ale tobě není zrovna dvacet. „Checheche“, zasmál se děda poloironicky. Mistr Muhagin je asi nejmocnějším mágem kterého znám, on je nesmrtený. „Nesmrtelný?“ Tak to už je moc, napadlo mě. Jak může být někdo nesmrtelný? I když po tom co jsem už viděl by to až tak nemožné nebylo, no nevím, pořád je to divné... a podobné myšlenky se mi honily hlavou jedna za druhou. A kde toho Muhagina najdu? On bydlí tady ve vesnici? Nebo v Sorsolu za humny? Že jsem o něm nikdy neslyšel. Dědeček odpověděl jednoduše „ne“. A kde tedy bydlí? To budu muset jít až do Okliandu? Ne, ani v Okliandu nebydlí. Má své sídlo kdesi daleko na sever, až tam kde je sníh. „Sníh?“ Teď už to děda fakt přehnal. Každý přece ví, že sníh je leda v pohádkách pro děti. Ne, namítl dědeček, sníh doopravdy existuje, tam na severu trošku východně od moře, kde jsou hory... „A dost!“ Vykřikl jsem nahlas. „Nedělej ze mě úplného blbce, všichni víme, že moře neexistuje! „Ale existuje“, odvětil děda. Já jsem se ale teď už tak snadno nedal, voda sice nemůže zmrznout, to je nesmysl, ale aby existoval nekonečně dlouhý rybník! Začal jsem hned vysvětlovat po vzoru univerzitního mistra Muhsasy. „nic nekonečného v reálném světě nemůže existovat, nekonečno je pouze naznačené početní znaménko, nic takového nemůže existovat!“ Děda odpověděl další nesmysl: „není nekonečné, je jenom tak velké, že nedohlídneš na druhou stranu. Jsou v něm ostrovy a na druhé straně další pevnina zvaná Thyrion, kde žijí elfové. Teď už jsem dědovi nevěřil fakt nic, chtěl jsem odejít a na tuto hru starého blázna zapomenout, když tu přišel ke staré truhle, otočil klíčem a z truhly vytáhl dlouhý meč. Měl drátem obmotanou rukojeť vyzdobenou na konci hlavou draka se zasazenými drahokamy v očích a byl v rudé kožené pochvě ozdobené reliéfy. Podal mi ho do ruky, i když jsem nechápal proč. Když jsem ho tasil, ke svému překvapení jsem zjistil, že jeho čepel hoří krátkým zelenooranžovým plamenem. Jak může ocel hořet? A jaktože nezhasla, když byl oheň bez vzduchu v pochvě, případně jaktože pochva neshořela? A odkdy je vlastně oheň zelenooranžový!? Pomalu jsem se dotkl špičky meče, když tu jsem zjistil, že ten oheň doopravdy pálí! Po dlouhé odmlce děda promluvil: „Tohle je můj meč, jmenuje se Surisagama, (jak měl meč skutečně vyryto do čepele). Vezmi si ho, jdi na sever do Fénixových hor a vyhledej mistra Muhagina. Ten tě vyučí jak s ním zacházet. Znělo to zajímavě tahle nabídka, ale hrozně jsem se bál pomyšlění, že se budu dny a noci plahočit sám neznámou krajinou abych našel nějakého nesmrtelného pomatence co mě má učit nevědecké nesmysly a mávání s hořící ocelí. Děda měl ale pravdu, jestli jsou někde venku za zdmi vesnice nějjaké příšery a Mučaiové, potřebujeme nového ochránce, kterým by se sice mohl stát i někdo jiný, ale pokusím se to brát spíše jako čest. A tak jsem svůj život naždy změnil pouhým slovem „dobře“.

Muhara 2

Část druhá-cesta

Sbalil jsem si jídlo na měsíc a rezervní oblečení, víc toho vlastně ani nemám. Vzal jsem si své sváteční černé kalhoty a zelený plášť s kapucí. Na opasek jsem si připnul pochvu se Surisagamou a ze stromu na návsi si ulomil klacek podobný holi. Ještě než jsem dal sbohem své vsi jsem se šel rozloučit s dědou. Ten mu pouze ve dveřích velmi stručně řekl „Musíš jít rychle, začíná se blýskat na hodně špatný časy, nechoď po cestách a zůstaň ve skrytu. Surisagamu nikde neukazuj! Jo a ještě něco... pozdravuj Muhagina.“. Bez dalšího loučení jsem vykročil a prošel vesnickou branou pryč. Kráčel jsem po cestě směrem od svého dětství a mládí pryč do neznáma k nějakým zasněženým horám kdesi na severu najít nějakého děsně starého blázna, který mě má naučit šermovat mečem a kouzlit nesmysly. Asi v podobném duchu se mi honily myšlenky hlavou po cestě, že jsem si ani nevšiml, že už zapadá slunce. Prví noc jsem přečkal zachumlaný do pláště asi dvacet sáhů od cesty na kraji drobného hvozdu. Ráno jsem zase šel po stejné cestě a den nato zase a zase...

Už skoro dva týdny jsem neviděl živáčka, pochoduju hustým lesem po jakési strmé pěšině. To, že jdu správně pouze odhaduji z určení severu, jež se podle lišejníku na stromech nalézá přede mnou. Je tady děsná zima a co hůř, v noci neustále slyším vytí nějakých divokých šelem.

Pokud správně počítám, zítra to bude měsíc od mého odchodu z vesnice. Dobrou zprávou je, že už nejdu lesem ale po travnatém porostu. Pěšina se proměnila v kamennou cestu a vede na sever. Špatná zpráva je, že mi dochází jídlo a je tu snad tisíc stupňů muha pod mínusem. Když tu najednou vidím něco, co mi vyrazilo dech. V dálce na obzoru jsem zpozoroval zasněžené špičky kopců a stromů. Jasně bílá krajina a hory sahající až do oblak, že jim nebyly vidět vršky! Zapoměl jsem na únavu a rozeběhl se dopředu. Proti mně šla po stejné cestě nějaká postava. Zpomalil jsem a znejistěl. Mám se schovat? Není to loupežník? Na druhou stranu jak mám sám v takhle obrovských horách najít jediný příbytek? Třeba by mi mohl poradit... Důvěřivost zvítězila nad nedůvěřivostí a přišel jsem k němu. Už z dálky si mě pozorně prohlížel, jeho pohled zejména utkvěl na mém chabě schovaném meči. Ke svému neblahému zjištění jsem zjistil, že se mu u pasu také houpe meč. Byl starší než já, odhadem tak tři tucty zim a byl o půl hlavy vyšší. Měl jasně hnědé oči, černé kudrnaté vlasy splývající až po ramena. Na to jaká tu byla zima byl dosti nalehko – měl krátké kalhoty a pletený svetr z hrubé ovčí vlny, trochu otrhaný. Nesměle jsem se ho zeptal: „Promiňte pane, jdu tudy správně za nějakým Muhaginem?“ Jeho úsměv následující po mé otázce se mi nelíbil. „Za Muhaginem? Toho znám. Co mu takový slabounký mládeneček chce?“ Trochu jsem z toho znejistěl. Původně jsem teď chtěl odpovědět, že mě posílá můj děda Muhala, ale pak jsem si vzpomněl, jak mi děda říkal, ať se raději moc neprozrazuji. Tak jsem prostě odpověděl „Nesu mu tajný dar z dálky“. On se usmál, teď skoro upřímně. „Jo, tak to už jsi trošku přešel, to se budeš muset vrátit asi půl kilometru zpátky odkud si přišel a pak jít po takový zvířecí pěšince vyšlapaný od jelenů.“ Poděkoval jsem mu a otočil jsem se, najednou jsem na něm zpozoroval něco zvláštního, co jsem si předtím vlastně ani neuvědomil. Asi to bylo tím, že jsem měsíc před tímhle setkáním neviděl živáčka, ale to je vlastně jedno. Ten pán měl na levé tváři kresbu černou barvou. Na té kresbě byl jakýsi zvláštní předmět, vypadal jako cenný přívěsek, nebo spíše jeho půlka. Znovu jsem se otočil k němu, abych si to mohl lépe prohlídnout. Jen tak mimochodem jsem se ho zeptal „A pane, co vy tady vlastně děláte?“ Jeho úsměv vybledl. „Ale o víš, sbíram tady dřevo.“ To bylo už trochu moc, protože s sebou žádné dřevo netáhl. „A kam to dřevo dáváte?“ zeptal jsem se. On si zcela otevřeně vzpomněl, že s sebou vlastně žádné nemá, chvíli přemýšlel a pak řekl, že ho má v kapse svetru. Připadal mi velice divný, teď už jsem si všiml další zvláštní věci. Z kapsy mu čouhal svinutý pergamen. „Vy jste tajný posel, žejo?“, zeptal jsem se ho. On na mě chvíli civěl, pak se zmohl na krátkou odpověď „ne“. Ze zvědavosti jsem se ho zeptal, jestli se můžu mrknout na zprávu, že udržím tajemství. Zachoval se velice nečekaně. Vyplašeně poodstoupil o jeden krok a rychle tasil meč. „Co ode mě chceš!?“ vykřikl na mě. „O co se to vůbec snažíš? Poslali tě, abys chytal zvědy, že!?“ Teď už mi bylo jasné, že toto individuum se zde neprochází s dobrým úmyslem. Pravděpodobně ani o tom sídle Muhagina nic nevěděl, protože jsem si žádné pěšinky od srnců před chvílí nevšiml a vůbec nejspíš to je nějaký nepřátelský posel a podobně... Na jednu stranu jsem se cítil vítězně, že jsem ho odhalil, na druhou stranu „doháje, co teď“? Je tu někdo pravděpodobně vycvičený v boji s dobrým důvodem zavraždit mě a má meč. Neměl jsem se s ním zaplétat. No nic, teď už to nevyřeším. Nenapadlo mě nic lepšího, než začít utíkat prostě pryč od něj, třeba jsem rychlejší. Otočil jsem se a běžel co nejrychleji po cestě odkud jsem přišel. Podle dusotu bot za mnou jsem pochopil, že mě pronásleduje a myslí to vážně. Jenom jsem zrychlil. Po asi půlduhého kilometru jsem zabočil vlevo do lesa s úmyslem ukrýt se. Už jsem ho za sebou neviděl, což také nemuselo nic znamenat. Byla tu pěšina. Utíkal jsem dál sprintem a větve jehličnanů okolo se mi zabodávaly do tváře. Sníh padající ze stromů se mi sypal za krk. Byl tak neuvěřitelně studený a pomalu se roztékal, hrozně nepříjemný pocit! Po další chvíli jsem před sebou uviděl schody po strmé hoře nahoru. Vzhlédl jsem a uprostřed neprostupné mlhy jsem spatřil jakousi stavbu rozličných tvarů. Zaradoval jsem se, třeba to je to sídlo Muhagina! Za sebou jsem zaslechl hlas toho kudrnáče, zplna hrdla klel, moc jsem toho nezaslechl přes krev, jež mi pulzovala ve spáncích a nutila mě nemyslet na nic jiného. Lezl jsem nahoru jak jen nejrychleji to šlo, dokud jsem se asi po půldruhé hodiny nedoplazil před dveře této drobné pevnosti. Byla to rozlehlá stavba o dvou patrech s vysokou věží nahoře. Přišel jsem ke tlusté dubové bráně a klepadlem ve tvaru půlky toho samého amuletu, jako měl ten člověk vytetovaný na tváři. Akorát toto byla pravá půlka, celá bílá. Za chvíli se dveře bezhlučně otevřely a já vešel dovnitř. Byla tam dlouhá místnost lemovaná podpůrnými sloupy s připevněnými pochodněmi. Mezi každými dvěma sloupy stála brnění držící meče. Nebo v těch brněních byli živí lidé? To těžko říct. Na konci bylo hranaté okno svítící mi do očí a pod ním masivní křeslo, na kterém někdo seděl. Kvůli světlu z okna prolínajícího přítmí jsem mu neviděl do tváře, pouze jeho siluetu. Nesměle jsem šel dál. Když sem přišel asi pět metrů od toho člověka, už jsem mu docela dobře viděl do obličeje. Byl nepochybně velmi starý, ale zachovalý. Měl šedé delší rovné vlasy, výrazné obočí, jasně modré oči, ostře řezanou lehoulince vrásčitou tvář a dlouhou šedivou bradku. Byl oblečen do bílého roucha. „యాet aเงินหรือสีเหkhนหú“ řekl mi. Bohůžel jsem mu nějak nerozuměl. „promiňte, nějak vám nerozumím“. On odpověděl již srozumitelně. „To chápu, pouze cituji své citáty a elfština lépe zní. Proč přicházíš? Vzhledově mi připomínáš jednoho muže, co jsem znal. Víte, chci se nechat vycvičit, posílá mě můj děd Muhala, toho jste pravděpodobně myslem tím „mužem“. On chvíli přemýšlel. Pak se zeptal: „a co soudí tvé srdce? Měl by ses nechat vycvičit a bojovat za nás proti démonům a Mučaiům?“ Odpověděl jsem jednoduše „ano“. Do místnosti vběhl zvenčí nějaký muž. Byl pozuby ozbrojený a přiběhl až k Muhaginovi. Něco mu pošeptal. Pak na mě Muhagin promluvil. „Tvému výcviku se budeme věnovat později, teď máme něco naléhavějšího. Neviděl jsi cestou nějakého muže tady poblíž?“ Vyprávěl jsem jim o své příhodě s Kudrnatým podivínem. Bylo vidět, že se znepokojil. Tleskl a zanedlouho začaly ze dveří po stranách vybíhat nějací muži. Všichni vyzbrojení kyrysem, přilbou, mečem a štítem. Muhagin zařval „Všichni připravit, poblíž se potuluje Mučaiský posel! Váš úkol je ho zabít a ukrást dopis, asi ho má v kapse“ Všichni ozbrojenci začali vybíhat ven ze dveří. Pak se mistr podíval na mě a promluvil. „Uvidíme, jestli se nám tu hodíš nebo ne. Jdi s mými muži a zabij toho Mučaie. Pozor, je nebezpečný, ale to jsi asi už zjistil sám.“ Vyběhl jsem ven a rozeběhl se k místu, kde jsem ho naposledy viděl. Za mnou běžel ještě jeden ozbrojenec z naší strany. Zanedlouho jsem spatřil stopu jeho tvrdých kožených bot ve sněhu, v té pěšině kam jsem zabočil. Rozeběhli jsme se po nich. Chvíli na to se ten druhý zastavil a z trnité větvičky strhl kadeř hrubých kudrnatých vlasů. Přičichl si k nim. „Nemůže bejt daleko, pot na nich ještě nestačil zamrznout, už ho skoro máme!“ a běželi jsme dál. Za relativně dlouhou dobu jsme se dostali na paseku. Když jsme jí probíhali, spatřili jsme ho na druhé straně jak zabočuje mezi stromy. Ten ozbrojenec navrhl, že mu nadběhne zleva, že to tam zná a že tam ten kudrnáč bude muset zabočit kvůli velké skále stojící napravo. Souhlasil jsem a rozeběhl se přímo za kudrnáčem. Skutečně když už jsem byl necelé dva tucty metrů za ním se napravo z lesa vztyčila skála. Teď už ho máme! On si ale vytáhl zpod svetru lano a hodil ho nahoru. To se zachytlo na výbežku se skály a on po něm začal šplhat. Lano za sebou potom zvedl a obmotával si ho kolem těla, čímž se zároveň i jistil proti pádu. Tím mě teda docela dostal. Když jsem přiběhl k lanu, byl už dost vysoko na tu, abych na něj dosáhl. Hned nato se z lesa vyřítil kolega. Mlčky jsem mu ukázal na šplhajícího kudrnáče a on se zapřemýšlel. Pak mě něco napadlo, když jsem uviděl jsem sníh na špičce skály. Bylo ho tam několik tun a všechen visící jen na vlásku. Začal jsem tleskat. Ten ozbrojenec (později jsem zjistil, že se jmenuje Muhajfa) na mě tázavě pohlédl. Vysvětlil jsem mu svůj plán a pak jsme řvali, tleskali, cinkali meči o skálu a o sebe a prostě vydávali co největší randál. Sníh nahoře se uvolnil a začal bleskurychle sjíždět ze skály. Kudrnáče drapl s sebou a strhl ho ze skály. Jeho výkřik zmizel v nesčetné mase bílé rychle padající hmoty. Kousek jsme poodstoupili a lavina s rachotem dopadla na zem. Zažali jsme se v ní prohrabovat a hledat zbytky toho kudrnáče. Tu jsme si všimli, že se při pádu zachytil skály asi dva tucty metrů nad zemí. Visel tam mlčky za jednu ruku se zprávou v zubech. Pomalu začal bez lana šplhat nahoru. Ten má teda tuhý kořínek! Začali jsme s Muhajfou šplhat po provizorním schodišti vytvořeném ze spadlé laviny, až jsme se dostali těsně nad něj. Stáli jsme na plošině na skále, za jejíž konec se kudrnáč držel konečky prstů a z posledních sil se snažil vydrápat se nahoru. Pergamen měl neustále v zubech. Vytáhl jsem meč a přiblížil jeho oheň ke konečkům jeho prstů. „Dej sem ten vzkaz“ řekl jsem drsným hlasem. On se jednou rukou pustil a vzal si vzkaz. Natáhl jsem pro něj ruku. Ten mizera pergamen upustil na římsu pod sebou, chytl mě za ruku a škubl. Cítil jsem, jak ztrácím rovnováhu, jak se nakláním dopředu. Po asi dvou vteřinách balancování jsem přepadl a jen tak tak se chytil za kudrnáčovu nohu. Snažil se mě setřást, ale nešlo mu to. Surisagamu jsem mezitím upustil. Když jsem se po ní ohlédl, zjistil jsem, že se zabodla do dopisu na dolejší římse, který od jejího plamene chytil a začal hořet. Zavolal jsem na Muhajfu. Ten nás začal oba vytahovat. Byl naštěstí dost silný a tak nás oba vytáhl. Na kudrnáče namířil mečem. Ten si klaknul a dal si ruce za hlavu. Rychle jsem mu vylíčil co se děje s doposem. On nic nečekal, meč zatasil do pochvy a stoupl si na okraj naší římsy. Natáhl ruku dolů a okolo začal vát vítr. Já jsem jen mlčky pozoroval. Ten mizera jakoby neměl dost se vymrštil a strčil Muhajfu dolu. Dokonce mu při tom ještě stihl vytrhnout meč z pochvy. Mě teď nezbylo nic jiného než se vzdát. On mě nechal naživu ale vytáhl si zpod svetru druhé lano a spoutal mi s ním ruce za zády. Pak začal slézat dolů. Podíval jsem se přes okraj římsy. Muhajfa se zachytil o jednu traverzu pod námi a podařilo se mu uhasit zbytku dopisu. Taky držel v ruce moji Surisagamu. Ten kudrnáč tam zrovna také dolezl a začali spolu bojovat. Já jsem se pokoušel dostat se z pout, ale nešlo to. Odhodlal jsem se tedy k riskování života a skočil dolů. Asi dva metry jsem letěl, pak jsem spíše klouzal po zamrzlé skále. Dojel jsem až na traverzu pod sebou kde bojovali Muhajfa s kudrnáčem. Bohůžel a zároveň naštěstí se mi nezachovala setrvačnost a já se zastavil. Bohůžel proto, že jsem měl v plánu zkopnout kudrnáče dolů. Naštěstí proto, že bych asi letěl za ním. Přiběhl jsem k Muhajfovi, který mě jediným máchnutím meče zbavil pout. Po dalších dvou Muhajfových výpadech Surisagamou se podařilo kudrnáčovi seknout Muhajfu do nohy. Ten vykřikl a zkácel se na zem. Pak se kudrnáč zachytil povazu vysícího z této první traverzy a začal se spouštět dolů. Bylo to od něj dost neprozíravé. Vzal jsem Muhajfovi Surisagamu a rozsekl provaz. Kudrnáč spadl z výšky asi pěti metrů a zabořil se do sněhu. Možná měl něco zlomeného, možná také ne. Druhá varianta se zdála pravděpodobnější. Poprosil jsem Muhajfu o půjčení přilby. Ten si sice trochu divil, ale souhlasil. Jeho přilbu jsem pak vši silou mrskl po vztávajícím kudrnáčovi a zasáhl ho z výšky možná dvou tuctů metrů do hlavu. Ozvalo se cinknutí a kudrnáš se zkácel k zemi, asi omráčený. Dole z lesa vyběhla po chvíli skupinka ozbrojenců od mistra Muhagina. Křikl jsem na ně, že tu mám zraněného Muhajfu. Chvíli na to se těsně vedle mě na traverze objevil mistr Muhagin. Nevím, jak toho docílil, buďto skočil zeshora a nebo se kouzlem přemístil, to ale není podstatné. Chytil Muhajfu a skočil s ním dolů. Letěli pomalu houpavě coby pírko. Když dopadli, nic se jim nestalo a Muhagin několika kouzly zacelil Muhajfovu ránu. Schval jsem Surisagamu do pochvy a sjel po ledové lavině coby po skluzavce dolů. „Výborně, bojovat sice ještě neumíš, tak alespoň zapojuješ šikovnost a inteligenci, tak se mi to líbí!“ Pravil mistr Muhagin. Sebral ze země ohořelý rozmočený dopis a poplácal mě po rameni. Všichni jsme společně odešli do pevnosti a cestou si povídali. Muhagin také po cestě rozbalil dopis a přečetl si to, co bylo alespoň trochu čitelné. Pak četl nahlas:



Po tomto dopise se mi skoro zatajil dech. „myslíte, že mě sledovali a našli mě?“ zeptal jsem se nesměle Muhagina. „Je to možné“ odpověděl.. „Naše pevnost je totiskrytá v mraku který je průhledný jen když chci. Viděl jsem tě utíkat před tím kudrnáčem a tak jsem naši pevnost odkryl. Pravděpodobně to, co na tebe nastražili byla past a kudrnáč návnada a teď jejich špioni vědí, kde jsme. Otázkou by pak ale zůstalo, proč měl tenhle kudrnatý mučai u sebe ten dopis od Velkého Mučaie. Budu o tom meditovat“. Došli jsme až k pevnosti a můj výcvik začal.

Muhara 3

Část třetí-výcvik

Po dlouhou dobu jsem se v pevnosti mistra Muhagina cvičil nejrůznějším dovednostem. Bojovali jsme tam s meči, noži, holemi, kopími, sekerami, stříleli z luku, učili se správně používat brnění. Každý den dělali snad tisíc kliků a dělali nevědecké nesmysly. Na druhou stranu je ale pravda, že mistr Muhagin opravdu umí čarovat a že začínám doopravdy věřit v magii, asi jsem se prostě zkazil.

Každé tři dny jsme taky běhali do zasněžené přírody na celý den a hráli různé zvrhlé hry, například stopování, na superhoněnou a podobně. Někdy jsem měl dokonce i pocit, že si z nás Muhagin jen tak utahuje V šermu s mečem už jsem dokázal porazit jednoho jednorukého spolužáka a lukem jsem střílel lépe nežli Muhajfa. Jednoho dne jsem si dokonce i zabojoval s Muhaginem, i když on to vlastně ani moc boj nebyl. Stáli jsme proti sobě v kruhu, v rukou dřevěné meče. On stál asi čtyři metry ode mě a najednou po jednom krůčku stál u mě a dal mi meč ke krku. „Musíš se ještě hodně učit“, řekl mi doslova. A tak dny plynuly a ze dní se stávaly týdny a z nich měsíce. Zima byla za námi cobydup a začalo jaro. Tady nahoře v pevnosti to moc poznat nebylo, byla tu neustále hrozná zima, ale dole pod horami jsem zase viděl střídavě sníh a střídavě zelenou promrzlou trávu. Docela jsem se tady aklimatizoval. Po třech měsících strávených ostrými boji a meditacemi se mi podařilo něco, o čem jsem donedávna myslel, že je to nemožné. Postavil jsem tenkou a vysokou hořící svíčku na stůl a chvíli se soustředil. Lehký vánek vanoucí okolo sfoukl svíčku která jakýmsi kouzlem spadla na zem. Nebylo na tom nic náročného, vlastně se stačilo prostě pekelně soustředit nějakou chvíli a pak to šlo úplně samo. Muhagin mi vysvětlil, že to co všichni používáme není magie, ale „prosté“ ovládání elementů a ovládat vzduch je nejjednodušší. On prý umí ovládat všechny a tak je nad přírodními živly svým způsobem všemocný, ale tomu jsem tedy moc nevěřil. Po dalším týdnu jsem zaznamenal další úspěch. Opět jsem se utkal s Muhaginem a tentokrát se mi podařilo odvrátit jeho první úder, o to víc ale ten druhý do kolene a třetí do ramene ze shora bolely, ale to sem nepatří. Pak jsem také bojoval s Muhajfou, se kterým jsem si z celé posádky pevnosti asi nejvíce rozuměl. Stáli jsme na změti spousty kůlů zaražených do země, že se po nic dalo chodit a každý jsme měli meč a štít. Pomalu jsem se k němu blížil, on dělal to samé. Když byl ode mě na zvládnutelnou vzdálenost, sekl jsem zeširoka zprava, on tak jednoduše dal štít. Pak on bodnul přímo na mé břicho. Poodstoupil jsem kousek a ztratil balanc. Padal jsem na záda a vzpomněl si na kůl asi půl metru za mnou. Natáhl jsem ruce nad hlavu a nabodl si štít na tupou stranu kůlu. Visel jsem mezi dvěma kůly a nemohl vstát a on se pomalu blížil. Vzepnul jsem všechny síly a dostal se táhle do stojky na štítu. Dalo to dost zabrat. Ze stojky jsem pak úmyslně přepadl na dva kůly vedle sebe za mnou. Mistr Muhagin když to to viděl zatleskal. Meč jsem měl pořád v ruce. Muhajfa skočil dlouhým skokem na ten kůl, jak jsem na něj napíchl štít a z něj na další napravo ode mě. Doskočil bych tam, ale cestou by mě bodl mečem. Skočil jsem na kůl, kde jsem měl naražený štít. Serval jsem ho z něj. Měl veprostřed díru o průměru kůlu a byl už nepoužitelný. Skočil jsem na jeden za dvou kůlů dosti blízku sebe a pokynul na něj, ať přijde. On nečekal a skočil na ten druhý. Těsně před tím, než na něj přistál jsem vrhl diskem ve výši nohou směrem na ten druhý kolík. Když dopadl, dostal bolestivě štítem do kotníku a spadl z kůlu. Byl poražen. Mistra to pobavilo a zatleskal. „Bojovat sice ještě tolik neumíš, ale pálí ti to“ řekl mi jako další pochvalu. Muhajfu zase ocenil za jeho šermířský výkon, který byl krátký, ale účinný. Z toho co jsem vypozoroval by Muhajfa asi nejlepší cvičenec v šermu z celé pevnosti. Jaro se časem přehouplo v léto a já už zvládal vyčarovat silný vítr a nasměrovat ho a zvednout i docela těžký předmět na tucet metrů a podat si ho. Časem jsem i vyfasoval svou ocelovou přilbici. Chránila celou hlavu, zejména ze zadu, kde končila až na ramenou. Vepředu končila na čele a měla proužek přes nos, chránící ho proti zlomení. Na ten se na špičce nosu napojovaly další dva tenké, ale silné úzké plíšky ze stran, každý z jedné. Vlastně to bylo takové primitivní chránění horní části obličeje. Zezdola na tom byla připínací drátěná látka přes pusu a tváře končící až na krku, kde byla řemínkem připevněna kolem krku. Na čelní části měla vyrytý ornament půlky amuletu. Celá se leskla a byly na ni závity na našroubování pírek jako ozdob, jako to vždy nosili rytíři z pohádek. Muhajfa měl na své přilbě jedno červené brko, které prý ukradl z hnízda ohromného ptáka fénixe. Dál jsem dostal kyrys. Byl tvrdý z hrubého a tlustého železa. Na hrudi jsem měl vyrytý totožný symbol jako na přilbě. Vydržel bez prasknutí i lehčí úder obouruční sekerou, ale raději na to nebudu spoléhat. Trochu mě omezoval v pohybu, ale pokud jsem neměl zrovna v úmyslu provozovat břišní tance, vlastně mi vůbec nevadil. Časem jsem také dostal rukavice z medvědí kůže vyztužené ocelí na prstech a na zápěstí a s trny čouhajícími nebezpečně ven po vzoru jedné dědečkovi zbraně. Trny měla také na zápěstí směrem od těla, ty ale nebyly určené k boji, ale k zasekávání do ledu a skály a k usnadnění lezení na hory. Muhagin mi jediným mávnutím ruky vyšil bílou nití na svůj zelený plášť půlku amuletu. Celé ty dny jsme jedli jen to, co se v horách dalo najít. Bylo toho ale pozoruhodně dost. Hlavně z drobné kouzly hnojené bramborové farmy na dvorku pevnosti. Jako maso jsme jedli většinou velké medvědy a jeleny, kterých bylo tady ve Fénixových horách doopravdy dost. Od té doby co jsem sem přišel jsme se taky nedostali do styku s žádnými Mučai, což bylo po mé zkušenosti s podlým a téměř nesmrtelným kudrnáčem jen dobře. Někdy v létě jsem dostal i provaz zamotaný na konci do smyčky, jež se po chycení předmětu výrazně zmenšuje každým zatáhnutím, prostě šikovná věc a také luk a šípy do něj. Už jsem dokázal strefit jelena na tucet metrů, při troše štěstí ze zálohy i na třicet. Naučil jsem se i ovládat plamen, jímž hořela Surisagama. Uměl jsem ho vypnout, nebo posílit, či jím šlehnout na velmi krátkou vzdálenost. Můj prvotní výcvik skončil někdy uprostřed června, skoro rok na to, co jsem odešel z vesnice.

Muhara 4

Část čtvrtá-Mučaiové

Dnes je to přesně rok od té chvíle, co jsem odešel sem na sever. Netuším co se změnilo u nás ve vsi, je dost možné že děda umřel, doufal jsem, že ne. U mě se změnilo hodně, podstatně jsem zesílil, naučil jsem se bojovat a ovládat vzduch. Vzduch proto, že my Muhaiové vlastně nekouzlíme, pouze ovládáme elementy a podmanit se vzduch je nejlehčí. Mistr Muhagin je umí ovládat všechny a díky tomu umí vlastně doopravdy čarovat, nebo alespoň takhle mi to vysvětlil. Úplně nejlehčí je ovládnout vzduch, pak vodu, zemi a nakonec oheň. Mučaiové to mají prý přesně naopak, nejjednodušší je pro ně „magie“ ohně a nejobtížnější zase vzduch. Ten den jsme už necvičili a já měl volno. Toulal jsem se po lese a vzpomínal na vesnici a na její obyvatele. Jak se jim asi vede? No, to teď jen tak nezjistím. Z mého zamyšlení mě vytrhl zvuk praskajících větví možná sto metrů ode mě. Kdo to může být? Co já vím, nikdo jiný by tu být neměl. Z opatrnosti jsem vylezl na nejbližší strom. Schoval jsem se v koruně a pozoroval. Zahlédl jsem skupinku sedmi postav, zahalených do zelených a černých plášťů s kapucemi přes hlavy. Nevypadali ozbrojeně. Postupovali obezřetně a všude se nedůvěřivě rozhlíželi. Na plášti jednoho z nich jsem viděl jakýsi vzorec, chtěl jsem ale podložit svá obvinění, která mě teď zrovna napadala a tak jsem se začal soustředit. Po chvílí se zvednul vítr a zafoukal té postavě do pláště. Teď jsem zcela neomylně zahlédl černou půlku amuletu vyšitou na plášti jednoho z nich. Mučaiové! Zase se potloukají tady po severu naší země. Musím rychle varovat mistra, napadlo mě. Ale jak? Když teď slezu, spatří mě. Pozoroval jsem je ve snaze zjistit, co tu dělají. Vypadalo to, že vyzvídají. Něco asi hledali, nebo jen obhlíželi? To těžko říct. Teď jsem docela zřetelně viděl jejich meče chabě schované pod plášti. Jeden z nich měl i kuši. Já jsem tu byl zcela neozbrojen, neprozíravě jsem si vlastně jen tak vyrazil na procházku úplně nalehko, jako bych zapomněl, jak jsem tady před skoro rokem potkal toho kudrnáče. Zanedlouho odešli, spíše něco spatřili a rozeběhli se za tím, což mě ještě víc znepokojilo. Sešplhal jsem dolů a vyšel opatrně ke skryté pevnosti. Snažil jsem se zůstat co nejvíce ve skrytu. Nikde jsem je tu už neviděl. Doběhl jsem do pevnosti a oznámil mistrovi, co se stalo. Všichni jsme se ozbrojili a navlíkli na sebe brnění a vyrazili je hledat. Vzal jsem si s sebou Surisagamu, luk, lano a štít a na sebe přilbu, kyrys a rukavice. Ukázal jsem, kde jsem je viděl naposled. Všichni jsme se tam rozeběhli. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že po nich nezůstala ani stopa, tak jsme se snažili jít tím směrem, kam šli oni. Zanedlouho jsme se dostali na drobnou mýtinu, kde byl v trávě otisk boty a kousek za ním útržek zelené nitě. V tom z křoví nalevo vystřelil šíp a zasáhl jednoho z nás, jehož jméno jsem si nějak nepamatoval do břicha. Ten se zhroutil mrtvý k zemi. Všichni jsme tasili zbraně a začali se krýt. Mistr Muhagin dal rozkaz k opuštění mýtiny, aby neměli výhodu, že mohou střílet do nekrytého terče. Nepochybně jich bylo víc. Za necelých deset sekund se začaly ozývat výkřiky a cinkot mečů. Vytáhl jsem Surisagamu, v běho se kryl štítem a utíkal k jednomu Mučaiovi, jež zrovna mířil někam o devadesát stupňů doprava ode mě. Když mě spatřil, upustil luk i se šípem a vytáhl z poblíž ležící mrtvoly Mučaie kopí. Namířil ho na mě. Bylo asi půltřetího metru dlouhé“a moc tlusté na to, abych ho přeseknul. Zkřížil jsem mu s kopím Surisagamu a vypustil její oheň. Kopí najednou začalo hořet. On se podivil a pokusil se mě s ním bodnout. Dal jsem mu do cesty štít. Kopí se hrotem zabodlo asi dva centimetry hluboko do štítu, který začal taky hořet. Neváhal jsem, vyvlíkl jsem si ruku ze štítu a chytil jeho kopí těsně za hrotem, nedbaje ohled na oheň. Ruku jsem si díky rukavici nepopálil a podařilo se mi vyškubnout mu kopí z ruky. Zahodil jsem ho stranou i se štítem, jež byl na něm připíchnut a hned od této hořící změti chytl keř a od něj začalo hořet jehličí na zemi. Ten mučai byl teď neozbrojený. Začal couvat, pak do něj ze strany přilétl šíp a on se svalil mrtvý k zemí. Využil jsem této přestávky a rozhlédl jsem se, jak se vede ostatním. Muhagin měl v ruce hůl, zaostřenou na konci a střídavě magií a holí srážel Mučaie jednoho po druhém. Muhajfa se nepochopitelně dostal na velmi širokou větev asi čtyři metry nad zemí a zápolil tam s jedním Mučaiem stojícím na zemi. (velmi zvláštní pohled). Oni sice ještě pořád měli početní převahu a přibíhali další, ale vypadalo to, že vyhráváme, hlavně díky Muhaginovi. Zasunul jsem Surisagamu do pochvy a vytáhl luk. Obratně jsem z toulce tasil šíp a zasadil ho do tětivy. Klekl jsem si, od bitvy kryt stromem a začal jsem se rozhlížet po příhodném terči. Pak jsem zahlédl jednoho krvácejícího Mučaie chystající se dorazit raněného Muholina, našeho spolužáka. Dlouho jsem nečekal a vypálil. Zasáhl jsem ho do lýtka. A to tak nešikovně, že ho to jen škrtalo, proseklo nohavici a zapíchlo se do stromu za ním. On se ohlédl, ale nečekal a bodl Muholinovi do břicha nůž. Vykřikl jsem. Byla to moje chyba. Mohl jsem ho zachránit! Plný vzteku na sebe a na Mučaie jsem vytasil Surisagamu a cestou sebral ležící mrtvole Mučaie jednoruční sekeru. Běžel jsem přímo mezi Mučaie, nevšímal jsem si šípů, které kolem mě občas prosvištěli a utíkal přímo za tím Mučaiem. Když jsem byl rozběhnutý skoro sedm metrů od něj, spatřil mě. Tasil dva meče a stoupl si do bojové polohy. Vší silou jsem mrštil sekerou. On se ale jednoduše vyhnul a sekera přesekla tlustou větev poblíž stojícího hořícího stromu. Jediné, co mě teď napadlo, bylo „doháje“. Nechal jsem se příliš unést pomstychtivostí. On udělal dva kroky ke mně a sekl mečem v levé ruce směrem zprava na mou hlavu. Dal jsem tam Surisagamu. Téměř zároveň bodl směrem na mé tělo a já jsem skočil dozadu. Pak udeřil oběma meči ze shora směrem mě na hlavu. Dal jsem tam Surisagamu, kterou mi s cinknutím vyrazil z ruky. Couval jsem před ním, dokud jsem nedošel ke stromu, který mě blokoval v dalším couvání. Rozhlídl jsem se, kudy bych ho obešel, ale tam šlehaly vysoké plameny, do nichž se mi chodit teda fakt nechtělo. On mi namířil mečem na srdce a usmál se. Byl velký a silný, měl jasně černé plavé dlouhé vlasy. Vousy mu sahaly až skoro po pás. Měl je taktéž husté, rovné a černé. Na čele měl hlubokou jizvu vedenou diagonálně ze shora zleva až k pravému oku. Dal jsem ruce nad hlavu a doufal, že mě nezabije. On se zle usmál a špičkou meče mi pomalu sjížděl po hrudi dolů. Zůstávala mi po něm krvavá čára. Bolelo to. Pak mi bez varování bodl ne špičku, ale celý meč do břicha těsně pod žebry. Cítil jsem, jak mnou prošel a zarazil se za mnou do stromu. Hrozně to bolelo. Myslím, že mi ani žádný důležitý orgán nepoškodil, ale i tak mě tu připíchl jako motýla. Pomalu mě opouštěl život. Viděl jsem ještě, jak naši vítězí a Mučaiové se pomalu dávají na útěk. Pak ten vousáč chytil meč, jež mnou prošel za rukojeť a bolestivě s ním otočil. Vytáhl ho ze mě. Začal jsem padat na břicho. V pádu mě ale chytil, dal si mě přes rameno jako pytel a začal utíkat. Cestou propíchl sténajícího Muhaie a pak už jsem jen ztratil vědomí.

Muhara 5

Část pátá-zajatec

Otevřel jsem oko, pak i to druhé. Natáhl jsem levou ruku a začal šmátrat po hrníčku s vodou. Žádný tam nebyl! Zvedl jsem hlavu a s překvapením zjistil, že nejsem ve své ložnici v pevnosti v horách kdesi na severu. Sedl jsem si až mě velice odporně zabolelo břicho. Pak jsem si vzpomněl. Vyhrnul jsem si košili a nahmatal tam, kde jsem čekal, že budu mít díru jako vrata nepříjemnou jizvu. Ale žil jsem! Porozhlédl jsem se kolem. Ležel jsem na zemi přikrytý dekou, v prázdné, ale relativně útulné místnosti. Byla malinkatá, měla jasně bílé stěny a obsahovala jen improvizovanou postel, židli a malé dveře někam pryč. Vstal jsem a chtěl jsem vzít za kliku. Pak jsem si ale uvědomil možná nebezpečí. Chytil jsem židli, připravil se na nejhorší a prudce otevřel dveře.

Přede mnou se rozléhala veliká chodba s vysokým stropem. Vycházely z ní spousty dveří, stejných jako ty, ze kterých jsem vyšel. Nalevo ode mě končila točitými schody nahoru a napravo ode mě velkými vraty. Byla osvětlená stropními okny a na zemi byl dlouhý modrý koberec. Ta chodba mohla být dlouhá i padesát metrů. Nebyla ale prázdná, jako ta první místnost. Všude po stranách byly obrazy, skříně a různé harampádí a přes ní se potulovala spousta různých lidí. Přišel jsem k nejbližšímu. Byl to muž, docela starý, ledabyle oblečený s vrásčitou tváří a propadlýma očima. „Promiňte, ale... kde to jsem?“ On se chabě pousmál. „Jsi v Mučadonově sídle“. Mučadonovo sídlo? Z toho jsem teda nebyl o nic chytřejší. Pak jsem zahlédl skupinku lidí, kteří se prodírali směrem ke mně. Všichni na sobě měli černé pláště a stříbrně ocelové masky, rukavice a boty. V jejich čele kráčel onen vousatý a vlasatý muž, který mě v té šarvátce bodl mečem, dokud jsem neztratil vědomí. Začal jsem se rozhlížet po možné zbrani a couvat. Pak můj pohled padl na vysoký kovový svícen. Serval jsem z něj svíčku, chytil jsem ho za konec a pak už jen stál. On pořád šel ke mně. Rozeběhl jsem se a švihl se svícnem na něj. Vypadal, že to čekal, ale nebránil se, ani nikdo z těch šesti zakuklenců za ním. Zastavil jsem svícen při úderu těsně nad jeho hlavou. Ani teď se nebránil, vlastně ani nebyl ozbrojen! Pomalu jsem sklopil svícen, ale neustále jsem byl připraven k protiúderu. „Co mi chcete!?“ vyštěkl jsem na něj. „Chci tě přivítat ve svém domě“, řekl zcela neutrálním hlasem. Podivil jsem se. „A co tu vlastně dělám a jaktože jsem živej a co se stalo s...“ umlčel mě zdvihnutím ruky. Pak začal postupně odpovídat na mé otázky. „Jsi teď mým sluhou, budeš mi tady pomáhat s různými prácemi, které se vždycky najdou. Zůstal jsi na živu, protože jsem ti ránu zacelil letkvarem, který tady mimo jiné vyrábím a co se stalo s... ostatními, jestli myslíš tohle, to by sis mohl domyslet už z toho, jakou jsme měli přesilu. Přežilo vás jen pár a ty jsme zajali.“. Nenapadla mě chytřejší otázka než „takže jsem vlastně otrok!?“ Jeho to lehce popudilo, ale ne tak, aby to bylo poznat, takže vlastně netuším, jak jsem to poznal. „Ne, nejsi otrok. Jsi můj zaměstnanec v továrně na všechno možný.“ řekl chladně. „A můžu odejít?“ zeptal jsem se. On odpověděl zcela prostě „Ne“. Pak začal hned informovat o tom, co a jak budu dělat. „Budeš támhle míchat ten kotel támhletou vařečkou o velikosti dospělého člověka a bydlet budeš tam, kde ses probudil. Jídlo budeš dostávat támhle v kuchyni a budeš sekat elfštinu a poslouchat rozkazy, jasný?“

Kývl jsem hlavou, vzal vařečku, kterou jsem stěží unesl a začal jsem míchat obrovský kotel plný červené tuhé hmoty. Šlo to hrozně stěží. Pak byla večeře a pak zase noc a pak celý úmorný týden. Na konci týdne míchání, jedení a spaní jsem dostal docela hezkou příležitost uniknout. Stál jsem pozdě večer po práci sám na chodbě. Všechny dveře ale byly zamčeny a tak jsem poprvé vyběhl nahoru po schodech. Ocitl jsem se v další chodbě, taky opuštěné. Byla mnohem menší a zdobenější a vedly z ní čtyři dveře na čtyři strany místnosti. Osud zavedl mé kroky nalevo. Potichu a pomalu jsem pootevřel dveře. Naskytl se mi pohled na středně velký pokoj. Bylo v něm velké zrcadlo na stěně, postel, šatní skříně, spousty obrazů, okno ven a co nejhůř – nějaká slečna seděla u zrcadla a vzhlížela v něm své zvláštní černobílé vlasy. Měla vždy jeden pramen vlasů černý, druhý bílý a všechny byly docela dlouhé a rovné. Z odrazu zrcadla ve tmě jsem zpozoroval její obličej, její černé oči, zapadlé tváře a bílou kůži. Byla hubená, ale ne až tak. Víc ohledně její postavy jsem kvůli huňatému županu co měla na sobě nezahlédl. Byla krásná, nesmírně krásná, ale zvláštním způsobem. Chtěl jsem utéct oknem, ale při cestě k oknu by si mě všimla a udělala poplach. Nezbylo mi nic jiného, než ji omráčit nebo zabít. Rozhodl jsem se pochopitelně pro to první. Pro jistotu jsem vzal dlouhý, nesmírně ostrý zahnutý nůž, který měla z nepochopitelných důvodů na nočním stolku a blížil jsem se k ní. Pak jí spadla sponka do vlasů na zem, sehnula se pro něj a když se zase zvedla obrácená směrem k zrcadlu a zjistila, že není sama. Stál jsem těsně za ní. A okamžitě jsem jí přiložil ruku na ústa a rozmáchl se druhou rukou pro úder do zátylku. Ona si instinktivně dala ruku za hlavu a útočící ruku zachytila a bolestivě s ní škubla. Nůž mi vypadl z ruky. Vykroutila se mi, skočila na postel a zpod polštáře vytáhla další podobný nůž. Neřešil jsem, k čemu to tam měla, ale bylo mi to vcelku jedno. Stála ve výhružné pozici, s rukama s nožem napřaženýma před hlavu a jednou nohou před sebe. Vlasy a stíny nosu jí zakrývaly polovinu obličeje. Pak tím nožem vrhla, sehnul jsem se a ozvala se hrozná rána, jak se roztříštilo zrcadlo. Moc dlouho netrvalo a už ve dveřích stál Mučadon a dva zakuklenci. Všichni měli meče. Nečekal jsem ani vteřinu, skočil k neozbrojené dívce a sestrčil jí na zem. Ona spadla a než se stihla překulit, už jsem jí tiskl nůž na krk. Pomalu jsme vstali, vzhlížejíce na Mučadona a kumpány. „Mučačo! Neudělal ti nic!?“ zařval Mučadon a zdvihnutím ruky zastavil zakuklence, nažhavené mě kuchnout. Začal jsem si klást podmínky. „Teď půjdu k oknu, spolu s tou Mučačou skočíme dolů a půjdu až k velkým vratům ze zahrady. Tam jí nechám a uteču. Nikomu se nic nestane, co vy na to?“ Muhadon se zamyslel, pak nahlas zauvažoval „a jakou máme záruku, že jí přitom nepodřízneš?“ Odpověděl jsem zcela upřímně: „žádnou“. Pak jsem pokračoval k oknu, otevřel ho a hodil Mučaču dolů. Hned jsem jí následoval. Ona ale dopadla podstatně dřív, narovnala se a když jsem dopadl do kleku, vší silou mě kopla do čela. Svalil jsem se na zem a pustil nůž, ale neztrácel jsem vědomí. Ona po noži skočila rukama napřed a lehla si při tom, toho jsem se rozhodl využít. Skočil jsem blíž a nemilosrdně jsem jí klekl na záda. Jen hekla. Rozháněla se nožem, kopala a snažila se převrátit se. Nedařilo se jí to. Udeřil jsem jí do zátylku a ona znehybněla a upadla do spánku. Popadl jsem jí a vzal jí přes rameno. Do ruky jsem vzal nůž a utíkal co nejrychleji k bráně z pozemku továrny na zvláštní věci. K mému nepotěšení jsem zjistil, že u brány stojí jeden zakuklenec se sekerou těžkou asi jako Mučača. Postavil jsem ji před sebe a přidržoval jí. Dal jsem jí nůž pod bradu a přikázal bezmocnému strážci továrny, aby opustil svou pozici. On tomu tak učinil a já se s rozeběhl pryč, do neznámých ulic neznámé vesnice či města neznámo kde na mapě. Mučaču jsem původně hodlal na tomto místě propustit, ale protože jsem zjistil, že mě asi třicet zakuklenců společně s dělníky vyzbrojenými improvizovanými zbraněmi a vedenými Muhadonem, dal jsem si jí opět přes rameno a zdrhal dál, do neprobádané a tajemné tmy nočního města, s nožem v ruce a neznámou krásnou dívkou, ke které měl pravděpodobně Muhadon nějaký blízký vztah přes rameno.

Muhara 6

Část šestá-útěk

Běžel jsem pryč co mi síly stačily. Mučaču jsem měl stále přes rameno. Už se pomalu probírala, ale ještě nebyla s to se ani cukat. Hned za vraty továrny byla tmavá prázdná ulička, vydal jsem se nalevo, pak napravo, pak zase napravo a pak ještě jednou napravo. Chtěl jsem setřást své pronásledovatele. Mučaču jsem si nesl jako pojistku, kdyby mě dostihli, aby měli alespoň jeden důvod mě nechat žít. Bylo to ode mě odporné, ale ne tak jako to jejich otrokářství. Uprostřed další úzké uličky jsem zjistil, že jsou pořád za mnou ti zakuklení ozbrojenci – hlídači továrny. Napojil jsem se na širokou a tlustou ulici lemovanou dost vysokými domy. Tahle ulice byla i docela frekventovaná. Jezdili po ní vozy tažené koňmi a chodili spousty lidí, konkrétně mučaiů. Zaběhl jsem do otevřeného vchodu a vydal se po schodech nahoru. Chtěl jsem se ukrýt v nějaké světnici tohohle zvláštního stavení. Žádná tu ale nebyla, schody vedly rovnou na střechu a zpět jsem se vrátit nemohl, po schodech už lezli nahoru hordy mučaiů. Otevřel jsem stropní dveře a vylezl i s Mučačou na střechu. Rozeběhl jsem se. Zanedlouho jsem se dostal až k okraji domu. Další střecha byla ve stejné výškové úrovni, ale vzdálená skoro půlčtvrtého metru. Neodradil jsem se, vší silou jsem vrhl Mučaču, která byla naštěstí dost lehká a hned skočil za ní. Mučača přistála na břicho a balancovala na pokraji zhroucení do hlubin na ulici, ale doskočil jsem dřív než spadla a vytáhl jí. Ta rána jí asi probrala, už měla otevřené oči a drmolila něco nesrozumitelného. Podepřel jsem jí pod paží a utíkal s ní dál. Teď jsem teprve detailně viděl kdo mě pronásleduje. Bylo jich osm – sedm zakuklenců a Mučadon. Všichni přeskákali na střechu ke mně, až na dva zakuklence, kteří si to netroufli, sešli dolů po schodech a začali hledat náhradní cestu. Všichni běželi rychle, zejména Muhadon. Netrvalo dlouho a zase jsem se dostal na okraj střechy. Teď jsem ale neskákal ani já. Další střecha byla vzdálená skoro sedm metrů. Chytil jsem Mučaču za jednu ruku a zdvihl ji nad propast. Všichni se zastavili. „Nechte mě sejít dolů a nepustím jí“ zařval jsem na ně. Tentokrát mě ignorovali, měli vytasené meče a šli směrem ke mně, docela rychle, až moc! Podíval jsem se dolů. Byli jsme hrozně vysoko, pád z takové výšky by mě stál zlomené všechny kosti v těle v lepším případě. Vytáhl jsem Mučaču nahoru a držel jí za rukáv nad jámou. Pak Mučadon udělal něco neočekávaného. Rozeběhl se ke mně. Připravil jsem si nůž k sebeobraně. Pak se ale stalo něco, co jsem původně neplánoval. Mučače se utrhl rukáv, za který jsem jí držel a ona padala dolů. Mučadon skočil přes úroveň domu a chytil Mučaču za ruku. Sám visel za druhou. Zakuklenci mě jen odstrčili a snažili se ty dva vytáhnout nahoru. Nešlo jim to. Měl jsem nádhernou příležitost je tam dolů srazit všechny najednou, stačilo by drknout do nejbližšího a všichni popadají. Z nepochopitelného důvodu jsem to ale nedokázal udělat, pravděpodobně kvůli Mučače. Vlastně za nic nemohla, a teď by zemřela... ne, to nešlo. Pak mě něco napadlo, když jsem zahlédl vůz se slámou tažený dvěma koni o ulici vedle. Rozeběhl jsem se a skočil do slámy. Kdybych se netrefil, zabil bych se, ale to se naštěstí nestalo. Dopadl jsem dosti měkce do slámy. Nicnetušícího řidiče jsem omráčil kopem do hlavy zezadu a obrátil koně s vozem. Přijel jsem vozem se slámou pod místo, kde všichni viseli a hvízdl jsem. Mučača už se úplně probrala. Tam zeshora do slámy spadli celkem tři lidi – Mučača, Mučadon a jeden zakuklenec, kterému pravděpodobně podjeli nohy. Mučadon mě při dopadu málem rozťal vedví mečem, ale vyhnul jsem se. Po dopadu jsem neváhal a bodl vší silou nemířeně do slámy. Zasáhl jsem Mučadona do paže. Vyjekl bolestí a pustil meč. Zakuklenec s Mučačou zatím vstávali. Vzal jsem Mučadonův meč, rozmáchl jsem se, meč zasvištěl směrem na jeho hlavu. Než jsem stihl zavřít oči a chránit si je tak před sprškou krve, která by následovala, ozval se jekot. Mučača mě zpozorovala a s hlasitým „Nééééé“ skočila před svého otce Mučadona. Zastavil jsem se. „Uhni“ zařval jsem na ní. „Jestli zemře otec, já taky!“ řekla nebojácně. Uvědomil jsem si, že mučaiové jsou taky lidi, že i oni jsou schopni lásky jak jsem viděl a že jsou s námi ve válce pravděpodobně ze stejných důvodů jako my s nimi. Nechal jsem je tam tak ležet, otočil jsem se a utekl co nejdál od nich. Když jsem se naposledy ohlédl, už zase vstávaly jako kdyby neměli dost. A co hůř ze vchodu necelých pět metrů za mnou vyběhli ti zakuklenci, kteří nespadli a slezli po schodech. Zrychlil jsem. Zabočil jsem za další roh a začal i docházet dech. Z čela mi po celé tváři stékal studený pot a jediné co mě teď řídilo byl adrenalin a pud sebezáchovy. Zkusil jsem se ztratit v davu, což se neukázalo jako moc chytré, akorát mě to zpomalilo. Už se objevil i další zakuklenec, Mučadon a Mučača. Už mě hrozně bolestivě bodalo v boku. Otočil jsem se, třikrát mávnul mečem a očekával boj s následnou smrtí. Byl jsem u stěny, utéct jsem nemohl kvůli vyčerpání, které bylo sice značné i u mých pronásledovatelů, ale ne tolik jako u mě. Do levé ruky jsem si vzal nůž. První ke mně přiběhl jeden zakuklenec. Sekl po mě svým jedenapůlručním mečem prudce ze shora. Uhnul jsem do strany a jeho meč za doprovodu rány a jisker spadl na dlaždici. Vykopl jsem mu ho lehkým pohybem nohy z rukou, ale než jsem ho stihl dorazit, už tu byli další a já ten boj vzdal. Otočil jsem se nalevo a začal zase zdrhat. Napadlo mě, že na střechách přece jen budu mít větší šanci přežít. Přede mnou se naštěstí tyčil vysoký žebřík až na střechu. Lezl jsem po něm ostošest a vylezl nahoru ještě než se k němu dostali pronásledovatelé. Předstíral jsem, že odchází, po pár vteřinách jsem ale nakoukl zpět dolů. Po žebříku sem lezli dva zakuklenci a zbytek šel po schodech. Odstrčil jsem žebřík. Ten dole se pustil a dopadl měkce, ale ten co byl už skoro nahoře to měl podstatně horší. Utíkal jsem dál po střeše těžko říct kam, hlavně pryč od nich. Dvoumetrovou průrvu mezi domy jsem přeskočil a ani nezbrzdil a běžel dál. Oni ale vytrvale za mnou. Pak se situace zhoršila. Dorazil jsem na přelom domů s asi čtyřmetrovou, možná větší mezerou. Chtěl jsem skočit, ale jen tak tak jsem se zastavil. Bylo to moc daleko. Už byli skoro u mě. Čtyři zakuklenci a otec se sympatickou dcerou. Rozeběhl jsem se proti nim. To nečekali, ale nezpomalili. Srazil jsem se s prvním ze zakuklenců a meče se s ohromnou ránou zarazili do sebe a vypadli nám z rukou. Zeširoka jsem sekl nožem a prosekl jeho hrdlo. Druhý na mě skočil s obrovskou energií a mečem nataženým před sebou. Srazil jsem ho nožem do strany a on mě kinetickou energií svého těla popostrčil a spadli jsme na záda, těsně před okraj jámy. Šel jsem do kotoulu vzad, jeho jsem kopem přes sebe svrhl za sebe do jámy a dokončil kotoul vzad. Předposlední z ozbrojenců využil toho, že jsem jen tak tak balancoval na pokraji zhroucení a sekl po mě, aby mě přinutil ustoupit do propasti. Podařilo se mu to. Balancoval jsem na jedné noze na pokraji zhroucení a následné smrti. On ale udělal chybu. Do svého závěrečného bodnutí dal hrozně moc síly, skoro se na to rozeběhl, jen aby měl jistotu, že mě zahubí. Udělal jsem hvězdu do strany a on minul a začal balancovat jako předtím já. Popostrčil jsem ho rukou a on spadl. Pokusil se mě ještě chytit za nohavici, ale ucukl jsem. Poslední z nich vytáhl dva dlouhé meče. Obezřetně ke mně přistupoval. Mučadon a Mučača celý souboj mlčky pozorovali. Usmál jsem se na něj a vší silou jsem po něm mrštil nožem. Zabodl se mu do břicha a on se krvácející svalil na zem. Už jsem se radoval z vítězství, když tu Mučadon vytasil kord a zahleděl se na mě. To byl ale divný ředitel továrny, raději riskoval svůj život, než aby nechal jednoho bezvýznamného otroka plavat. Řekl jsem si, že to s ním skoncuju stejně jako s jeho stráží, ale pak mi došlo, že nejsem ozbrojen! Instinktivně jsem se rozhlédl, ale nic co by se dalo použít tu nebylo. Ten poslední strážce ležel příliš daleko a jeho zbraně ještě dál. Odhodlal jsem se k poslednímu pokusu přežít. Využil jsem toho něco málo místa co mi tam zbylo pro rozeběh a pak jsem se levou nohou ze všech sil odrazil. Letěl jsem neuvěřitelně dlouho. Už to vypadalo, že tam doskočím, ale pak jsem začal ztrácet výšku a klesat. Konečky prstů jsem se zachytil protější střechy. Pokusil jsem se přitáhnout, ale byl jsem příliš zesláblý. Ze statku nalevo ode mě se ozývaly jakési výkřiky a dupot, ale to bylo to poslední na co jsem teď myslel. Podíval jsem se dolů, ale vypadalo to beznadějně. Pak ze strany za mnou, kde stáli Mučadon s Mučačou přilétl vržený nůž. Zabodl se do střechy přímo mezi mé prsty, kterými jsem svíral to poslední, co mě dělilo od smrti. Znovu jsem se zkusil vzepřít, teď už se mi to podařilo. Vyhoupl jsem se na střechu domu. Tryskem jsem se rozeběhl dál. Mučača ani Mučadon se mezeru mezi domy nepokusili přeskočit, tak museli zase slézt. Teď už jsem neměl nikoho bezprostředně v patách. Trochu jsem si oddychl a pak jsem po schodech sešel dolů a ztratil se v davu. Svůj zelený plášť jsem si vzal naruby, kde byl tmavě hnědý abych nebyl poznat. Unikl jsem!

Muhara 7

Část sedmá-setkání

Nezpomalil jsem. Už jsem sice nemohl, ale ten pocit, že mě zase doženou mě hnal stále dopředu. Několikrát jsem zakličkoval mezi ulicemi a pak se o zeď jedné zapadlé slepé uličky svezl na zem a vydechl si. Po pěti minutách odpočinku jsem zase vstal. Vykoukl jsem a ke svému nepotěšení zjistil, že je po mě pátráno. Ulicí běhali spousty zakuklenců a hledali mě. Nechápal jsem proč, nebyl jsem přece důležitý. Zkusil jsem zapadnout do davu, tentokrát jsem ale takové štěstí neměl. Jeden z těch podivných zakuklenců v černo-stříbrném mě zpozoroval a hned zavolal na ostatní. „Tady je!“ znělo mi v uších ještě chvilku na to. Rozeběhl jsem se dál a doufal, že moje cesta nebude zahrazena. Měl jsem štěstí a vběhl do menší nefrekventované uličky. Za mnou běžel hotový dav rozzuřenců. Uvědomil jsem si, že na střeše budu mít asi větší možnost uniknout a tak jsem po schodech vně jedné budovy vyběhl nahoru. Běžel jsem po střechách pořád pryč od nich, až jsem zase z jednoho statku napravo ode mě uslyšel podivný řev a když jsem přeskočil na další střechu, zjistil jsem, že mi někdo běží zprava do cesty. V ruce měl meč, byl v otrhaném plášti a za ním vylézal na střechu rozzuřený dav jako za mnou. Málem jsme do sebe vrazili. Až teď mi došlo, kdo je to vlastně zač.

Muhajfa! Na pozdrav jsem zvedl ruku, on mi pozdrav opětoval a běželi jsme vedle sebe. „Co tu děláš“ zeptal jsem se ho za běhu. „To samý co ty, utíkám“ odpověděl ve spěchu. Pak jakoby se situace opakovala z minulého útěku. Před námi se otevřela škvíra mezi domy, široká možná čtyři až pět metrů. Muhajfa se ani nezastavil a s rezervou ji přeskočil. Chtěl jsem udělat to samé, ale pak mi došlo, že je to příliš daleko. Neskočil bych to. „Dělej doháje, já tě chytnu!“ zařval Muhajfa a připravil se na okraj druhé střechy. Zrychlil jsem tedy znova s odhodláním to risknout. Už jsem našlapoval na pravou nohu, ze které se většinou odrážím. Pak mi ramenem projela bolest. Palčivá a rychlá. Chtěl jsem zastavit, ale setrvačnost hrála proti mně a tak jsem spadl dolů do propasti mezi domy. Tam na mě žádný vůz se senem jako minule nečekal. Spadl jsem na nohy, které ošklivě zabolely a křuply a hned následoval i pád na kolena a ruce. Až teď jsem měl čas věnovat pozornost svému rameni. Měl jsem v něm zaseknutý nůž. Naštěstí ne zabodnutý, jen čepel se vrazila do kůže a do svalu, do kostí už ne. Vytáhl jsem ho a otřel z něj i ze svých zad krev. Bolelo to, ale ne až tak. Pak jsem měl čas věnovat se svým nohám. Pravá noha mi nepříjemně otékala a bolela. Levá byla v pořádku. Zkusil jsem s raněnou nohou hnout. Šlo to, zlomená nebyla, ale bolela. Namáhavě jsem si stoupl. Ti, jež mě honili si pochopitelně netroufli skočit za mnou a tak museli oklikou slézat po schodech. Začal jsem kulhat směrem dopředu, abych se setkal s Muhajfou.

Po několika minutách s pronásledovateli v patách se mi to povedlo. Na střeše domu jsem se potkal s Muhajfou. Všiml si mého zranění a navrhl, abychom se pronásledovatelům postavili čelem, přinejmenším je tím překvapíme. Pochopitelně jsem souhlasil a začal si protahovat ruce. Sevřel jsem jílec meče a několikrát s ním zatočil nad hlavou, abych si uvolnil zápěstí. Muhajfa se zhluboka nadechl a stejně zhluboka vydechl a začal vymýšlet plán. „Až sem vylezou, pár jich pobijeme a pak jako rukojmí vezmeme tu holku nebo toho vousáče, dobře?“ navrhl mi. Souhlasil jsem s jeho plánem. Za necelou půlminutu se po schodech nahoru vyřítila skupinka lidí. Čtyři zakuklenci, devět náhodných kolemjdoucích s touhou získat odměnu za uprchlé otroky vyzbrojené improvizovanými zbraněmi, Mučača a Mučadon. Překvapilo je, že zde stojíme a neutíkáme. Muhajfa se s řevem vyřítil dopředu a mečel čistě usekl hlavu jednomu civilistovi vyzbrojenému krátkým nožem. Jeho bezvládné tělo s žuchnutím spadlo ze střechy a ostatní se na sebe podívali. První se z jejich řad vyřítil jakýsi zakuklenec s obouručním mečem a hnal se přímo na Muhajfu, který se vyhnul jeho prvnímu úderu a začal s ním zápasit. Hned na to se zmobilizovali všichni ostatní a vrhnuli se na nás. Mučadon taky, Mučača stála v pozadí a pozorovala souboj. Natáhl jsem meč před sebe a odrazil široký úder vidlemi, který jsem oplatil seknutím do ruky. Pak po mě jeden zakuklenec udeřil ze strany pěstí, já se skrčil a převalil se dozadu. Tím jsem získal trochu času. Sekl jsem vší silou naslepo dopředu, ale moje rána byla zblokována. Muhajfa si zatím vedl dobře, přinejmenším stále žil. Nepřátelé se mě pokusili obklíčit a v tom jsem spatřil svojí příležitost. Nechal jsem je a pak jsem se rychle vyřítil směrem k Mučače. Muže, který mi stál v cestě jsem probodl, ale můj meč mi uvízl někde v jeho těle. Neměl jsem čas ho vytahovat, běžel jsem rychle dál a nůž si vzal do pravé ruky. Zprava se na mě vyřítil Mučadon a sekl po mě zeširoka. Uhnul jsem vlevo mimo jeho dosah, ale sekl mě do předloktí. Špička meče mi projela kůží spolu s bolestí a s výkřikem jsem upustil nůž. Ale nezastavil jsem se. Mučača jakoby poznala co se chystám udělat, vzala nůž a mrštila s ním po mě. Letěl mi přímo směrem na hlavu. Vztáhl jsem na něj rychle ruku a chytil ho za rukojeť. Byl jsem necelý metr od Mučačy. Byla mým chycením jejího nože tak ohromená, že se dál nestihla bránit a než se zmohla na jakýkoliv odpor, pevně jsem jí držel ruce za zády a nůž pod krkem. „Nechte ho bejt!“ zařval jsem na hlouček lidí bojujících s Muhajfou. „Nebo jí podříznu!“. Všichni zanechali souboje a otočili se na mě. Muhajfa toho využil a sebral ze země další meč. „Nech jí bejt a dám vám náskok“ řekl Mučadon. „Dobře, ale dáš nám náskok a všechny zbraně“ odpověděl jsem. Mučadon kývl a všichni položili zbraně. Pak se stalo něco nečekaného. Mučača mě vši silou udeřila loktem do břicha a já jí pustil spolu s nožem a přepadl přes okraj střechy. Pokusil jsem se něčeho chytit a povedlo se to – chytil jsem se Mučačiny nohy, kterou jsem s sebou strhl dolů. Hned nahoře mě a Mučaču něco chytilo ve vzduchu a táhlo nahoru. Byl to Muhajfa, který stál na okraji střechy a snažil se nás „kouzlem“ vytáhnout nahoru. Byl jsem nahoře dřív než Mučača, rychle jsem vylezl, chopil se nože a poděkoval Muhajfovi, který akorát vytáhl Mučaču. Mučadon spěchal pomoci vylézt nahoru Mučače a naši pronásledovatelé mu buďto pomáhali nebo se nás chystali zavraždit. Muhajfa udělal další nečekanou věc. Rozmáchl se svými meči a zabil hned dva zcela nepřipravené Mučaie. Pak ty dva meče vrazil do dalších dvou Mučaiů a kouzlem srazil dolů jednoho zakuklence. Já jsem neváhal a mrštil nůž po druhém zakuklenci. Ten se vyhnul do strany a nůž neomylně zasáhl Mučadona do břicha. Ten spadl na zem a pokusil se vyndat si nůž. Nedařilo se mu to. Umíral. Mučača to zpozorovala a sebrala poblíž ležící obouruční meč. Celá vzteklá se na mě rozeběhla. Muhajfa zatím likvidoval přeživší nepřipravené Mučaie. Nebyl jsem ozbrojen, tak jsem začal couvat. Mučača mě brzy dohnala a pokusila se mi setnout hlavu. Letmo jsem se skrčil a pokusil se o protiúder. Zlehka jsem ji udeřil do ramene pěstí, ale snad to ani nezpozorovala. Pokusila se mě diagonálně přeseknout na dvě části. Tomu už se nešlo vyhnout tak jsem ustoupil a ona mečem udeřila do země. Ten jí vypadl z ruky a odletěl dolů ze střechy. Chytil jsem ji pod krkem. „Já ho nechtěl zabít, je mi to líto“ pošeptal jsem jí do ucha. Celou dobu jí tekly slzy. Už neměla dost síly se zmáhat na úder, tak se mi vytrhla a utíkala zpět k umírajícímu Mučadonovi. Křikl jsem na Muhajfu a začali jsme utíkat po schodech dolů. Muhajfa mezitím pokosil všechny nepřátele a chystal se dorazit Mučadona. „Mám zabít jeho a tu holku?“ houkl na mě. „ne, nech je bejt a pojď“. Odpověděl jsem mu. Za normálních okolností bych byl spíše pro vyhlazení všech pronásledovatelů, ale z nepochopitelných důvodů jsem nechtěl, aby Mučača zemřela. Zanechali jsme za sebou vzlykající Mučaču a kvanta mrtvých těl a běželi dolů po schodech. „Muharo, já tě zabiju! Přísahám!“ Řvala za mnou Mučača, když jsem utíkal.

To be continued!

Zakončení první ságy a jiné již vyšlé díly jsou v Menu-Muhara 2!!!

Himbajs (c)2008-2009 Všechna práva vyhrazena! Kopírování zakázáno!