Muhara-soupis dílů-4. část:...bojovník se Surisagamou

Muhara 20

Část dvacátá – Vražda a pomsta

Muhara ležel na hrubé zemi. Její hrubost vlastně ani nevnímal. Cítil dva pocity – lásku a něhu kombinovanou s nenávistí a bolestí. Byl v polovědomí, tak akorát mezi životem a smrtí. Houpal se nad propastí, jejíž dno by znamenalo konec všech dosavadních a zejména nastávajících dobrodružství mladého bojovníka. Pak se mu podařilo otevřít oči. Spatřil scenérii, jak dva zmučení duchové leží nehybně na zemi a zbylých pět bojuje s vesničany a dvěma strážci, kteří se zde, těžko říct jak, vzali. Muweon stále zápasil s elfy, kteří měli značně navrch. Pak přímo před sebou uviděl něčí tvář. Byla krásná, napůl se usmívala. Byla to Mučača. Držela ho za ruku, seděla vedle něj a ošetřovala jeho četné stále zeleně kouřící rány. Muhara se na ní usmál a pokusil se zvednout. Moc to nešlo, okamžitě zase upadl do ukrutné agónie a skoro ztratil vědomí. Zůstal ležet a na chvíli znovu zavřel oči.


Potom je zase otevřel. Nic se příliš nezměnilo, boj probíhal stále relativně stejně. Mučača u něj stále dřepěla a ošetřovala jeho rány. Muhara si všiml, že má u pasu Ratakaru, kterou jí kdysi vzal. Neodporoval ale. Tentokrát nezkoušel vstát. Vedle sebe nahmátl Surisagamu a přivinul si jí k tělu. Pak se situace boje vyvinula k horšímu. Na náves přijelo něco málo mučaiských jezdců na zcela vyžízených koních. Všichni byli udýchaní a unavení. Muhara jich napočítal dvanáct, klidně se ale mohl splést, všechno jakoby teď viděl dvakrát. Mučaiové znaveně slezli z koní a se svými zbraněmi se belhali k potyčce. Elfové ihned nechali Muweona Muweonem a energicky se proti nim vyřídili. Možná to byla chyba. Muweon upoutal svojí pozornost k Muharovi. Muweon měl již velice roztrhaný plášť, byl lehce unavený a šel přímo k Muharovi.

Naproti němu vyšla Mučača.
„Nestav se mi do cesty, mučaiská-dívko-jež-emigorvalas“ sykl nepříjemně Muweon. Mučača jeho výzvy ovšem evidentně nedbala, rozmáchla se Ratakarou před sebou a přistoupila k němu. Muweon bleskově zakroužil ve vzduchu svým Sind – Grenlífem. První udeřil on. Mučača to evidentně neviděla na dlouhý boj a tak hodně zariskovala už napoprvé. Sind – Grenlíf se zabořil mezi dvě čepele Ratakary a uvízl. Mučača škubla Ratakarou a obě zbraně s cinknutím dopadly na zem. Tentokrát náležel první úder Mučače. Vyskočila do vzduchu se silnou levou rotací a velice silně kopla Muweona do hlavy. Muweon doslova odletěl. Jeho hlava by nebýt kapuci asi odletěla, ale neodletěla. Muweon se ze země vznesl do vzduchu a ze vzduchu zase na nohy. Hlava mu trčela nepřirozeně zdvižená a doprava ohnutá na polozlomené páteři. Zdvihl své ruce s nepřirozenou nemotorností a hlavu si narovnal. Když se ho Mučača pokusila udeřit do hlavy pěstí, chytil ji za zápěstí a škubl do strany. Navzdory své kostlivosti a vyčerpanosti měl nepochybně Muweon velice silný stisk. Mučača vykřikla, upadla na zem a snažila se Muweonovi vykroutit. Muweon se do její ruky zarýval svými černými dlouhými nehty až na kost, Mučačina ruka jakoby hořela a plamen z ní se přenášel do zbytku těla. Pak se jí začalo zeleně kouřit z úst, očí, nosu i uší. A také z ruky, jež svíral Muweon. Za chvíli se Mučača jen zmítala v bolestech na zemi, kouř jí šel z celého těla a Muweon se jen pobaveně šklebil a svíral její ruku.

Muhara se zvedl. Bylo to bolestivé, nepříjemné a vysilující, ale sedl si. Surisagamu stále pevně svíral. Teď přišla ta nejhorší část. Muhara zapřel svojí bolest a postavil se na nohy. Hrozně to bolelo. Měl zlámaná snad všechna žebra, děsně ho bolel jeden kotník a měl chuť si znovu lehnout. Ale ne. Dobelhal se až k Muweonovi a Mučače. V tom se jeden z posledních duchů vytrhl z boje kousek od nich a běžel za Muharou. Zjevně odhalil jeho úmysl. Muhara zdvihl s těžkostí meč k obraně. Vyměnili si dva údery. Pak mu Muhara se zuřivostí vrazil meč až po jílec do srdce. Otočil jím o tři sta šedesát stupňů a znovu vytrhl. Duch nezemřel podruhé, ale dal se na útěk. Muhara chvíli přemýšlel, zda za ním má vrhnout meč, nebo jestli má pomoci Mučače. Láska okamžitě zvítězila nad pomstychtivostí a Muhara ho nechal běžet. Muhara se dostal do klusu a přiběhl k Muweonovi. Ten ho však spatřil, pustil polomrtvou Mučaču a zdvihl Sind – Grenlíf. Muhara se proti němu rozběhl s napřaženou Surisagamou. Muhara vlastní rukou odklonil útočící Sind – Grenlíf a bodl. Ruka ho zabolela, Sind – Grenlíf se mu zasekl až do masa na předloktí. Muhara přesto dokázal korigovat směr letu Surisagamy. Na poslední chvíli zažehl její plamen pro zvýšení efektu.

Špička Surisagamy projela celým Muweonovým srdcem, přímo jeho prostředkem. První Muhara uviděl oslepující modré světlo vycházející z Muweona. Šlo všemi jeho skulinkami v plášti. Další přišla na řadu tlaková vlna. Odhodila Muharu dozadu, vyrazila mu z rukou Surisagamu a rozbila všechna skla na návsi. Poslední se objevil jekot. Ukrutný jekot všeho možného, zněl odporně. Muhara omylem udělal následkem tlakové vlny salto vzad a dopadl na nohy. Muweon se opět transformoval do pršícího a vřeštícího mraku. Tentokrát byl ale mrak nabitý obrovskou energií. Vtáhl do sebe Sing – Grenlíf ležící pod ním a začal se zvláštně kumulovat do podivných tvarů.

Nakonec z toho vzešla lebka. Namísto jednoho špičáku měla Sind – Grenlíf. Vypadala tak opravdově... A upřeně se koukala na Muharu. Něco na něj křičela v nesrozumitelném jazyce.
Potom vyletěla dopředu ohromnou rychlostí – letěla přímo na Muharu. Muhara chtěl utéct, ale nešlo to. Byl zhypnotizovaný těma jejíma prázdnýma očima. A k tomu si asi dolomil nohu tím dopadem ze salta. Lebka dolétla až k němu a s ohromnou silou se zuby zabořila s kvílením do jeho hrudi. Mezi jejími zuby byl i Sind – Grenlíf. Projel Muharovou hrudí a jeho jílec zůstal mezi jeho žebry. Muhara chtěl vykřiknout, ale nešlo to. Namísto toho se mu z úst vyřinula krev. Spadl na kolena a ztratil zrak i sluch. Zůstal v kleče. Věděl, že když ztratí rovnováhu, zarazí si Sind – Grenlíf ještě dál a zemře. Byl v něm až po polovinu své paranoidní čepele, trčel přímo mezi dvěma posledními žebry spíše napravo. Všude okolo něj se kumuloval mrak z Muweona. Muhara vykřikl bolestí, chytil Sind – Grenlíf a pokusil si ho vyndat z těla. Skoro se mu to podařilo. Ta rozeklaná špička se mu ale zasekla mezi dvě žebra. Muhara věděl, že ji bude muset dát vodorovně, jestli ji chce vytáhnout. Šla dovnitř, musí jít i zpět. Muhara se zbraň zakleslou v něm pokusil pootočit o devadesát stupňů. Též se mu to podařilo – ale za jakou cenu. Hned vedle rány měl Muhara nějakou důležitou tepnu. Bohůžel se to dozvěděl až po svém nešťastném činu. Hned jak vyndal Sind – Grenlíf mu z břicha vystříkl pramen temně rudé krve. Muhara zaječel, téměř okamžitě následkem ztráty krve se mu zatemělo před očima tak, že již neviděl nic. V uších mu šustilo, cinkalo a praskalo. Mimoděky si dal ruku na ránu na dolní části hrudi aby zastavil krvácení. Potom ztratil vědomí.

Překvapivě se probudil. Ležel na lavičce na návsi. Kolem sebe rozpoznával postavy. Bolela ho pravděpodobně zlomená levá noha, až na kost naseknuté předloktí levé ruky a hlavně dolní část hrudi. V postavě nad sebou zanedlouho rozpoznal Muhagina. Byl překvapen, ale ne moc. Muharova zdravá pravačka lpěla na otevřené, čímsi omotané ráně na dolní části hrudi. Zanedlouho si Muhara uvědomil, že je mokrý. Měl promočené oblečení, vlasy a vlastně i vše okolo něj bylo mokré. Celý svět okolo páchl po krvi. Muhara zprvu myslel, že jde o jeho krev. Nebylo tomu úplně tak. Z mraku na obloze opět kapaly velké kapky velmi temně rudé krve. Muharovi se již úplně vrátil zrak. Kolem něj byla spousta elfů a muhaiů, všichi sbírali krev do věder a podávali ji Muhaginovi. Ten jí nějakým podivným způsobem začaroval a lil do Muhary, přímo do rány. Poblíž nich byla i Mučača, seděla na zemi, opřená o zeď domu. Byla obklíčena elfy, kteří na ni mířili luky. Muhara chtěl vstát a překvapivě se mu to podařilo. Vlivem Muhaginových kouzel byl překvapivě fit.
„Pane, nečekal jsem vás tu. Co se stalo?“ zeptal se Muhara nesměle Muhagina.
„Již jsem byl právoplatně korunován, věděl jsem, že budeš potřebovat mojí pomoc...“ začal Muhagin.
„Ano, to jsem asi vskutku potřeboval. Proč jste ale přijel sám?“ vyptával se mistra Muhara.
„Nechtěl jsem, aby někdo věděl, že jsem tu, ale na tom opravdu nesejde. Něco málo pro tebe mám a tušil jsem, že to tu sami nezvládnete, i když jsem se vlastně napůl spletl.“ pronesl Muhagin. Muhara se zatím odbelhal k Surisagamě a zamířil k místu, kde zabil Muweona. „Víš Muharo, mohl jsem už dávno předpokládat, že Muweona konečně zabiješ ty. A kvůli tomu právě hlavně přicházím, abych ti něco vysvětlil“ začal znovu Muhagin pozvolna. Muhara sebral ze země velice zakrvavený (jako ostatně všechno okolo) Sind – Grenlíf a sedl si na lavičku, kam se právě posadil i Muhagin.
„Co tím myslíte pane?“ zeptal se obratem Muhara.
„Víš, existuje cosi jako osud. Ne takový, jak si představuješ a hlavně se nevztahuje na všechny. Například na mě nic jako osud neplatí. Mám ale silné podezření, že ty máš svůj osud sepsaný. Já, Velký Mučai a Muweon totiž nejsme jediné bytosti žijící od stvoření amuletu až dodnes. Tedy alespoň znám ještě jednoho člověka ze starých časů. Jmenuje se Mutryon.

Stejně jako Muweon si zachoval neutralitu ve velké válce. Bydlí ve své věži velice daleko, až za mořem, tam kde bydlí ti nejhorší démoni. Odtamtud nepřímo řídí osudy všeho, co má osud. Moc do toho prý nezasahuje, ale klidně by mohl. Mám určitá podezření, že tvůj osud bude velice pestrý. Každopádně mám pro tebe úkol. Teď se spolu vrátíme do Jirenty, ty se zregeneruješ a hned potom vyrazíš zcela sám za moře, do magické pustiny za temný les. Tam vyhledáš Mutryona a prohlédneš si svůj osud. Nezapomeň, že všechno co uděláš s jeho „loutkama co řídí svět“ se skutečně stane. Můžeš svůj osud změnit, ale jen když ho vyhledáš. Mutryon není zlý, ale pravděpodobně ti nedovolí změnit svůj osud. Je mocný, ale ne víc než Muweon a toho jsi jak vidím zabil, takže by to nemělo být nad tvé síly. Přes moře se dostaneš lodí s civilním obyvatelstvem, asi jako černý pasažér. Musíme ti taky sehnat zbroj, tvůj děda prý něco má... a vyrazíš co nejdřív.“ S těmito slovy Muhagin ukončil rozhovor, nasedl na bílého koně a ujel. Muhara se zvedl z lavičky a zamířil k Mučače a elfům.
„Pane, je jasné, že vám ani nám nechtěla ublížit, ale je to mučaika a proto jsem si jí dovolil zatknout,“ ohlásil jeden elf.
„V pořádku, můžete ji pustit,“ řekl Muhara. Elfové odstoupili, pomohli Mučače na nohy a začali jí ošetřovat nepřirozeně bledou a lehce krvácející ruku. Muhara k ní přiběhl a objal jí. Mučača ho asi pět vteřin svírala v objetí. Oba dva byli mokří od krve, jak vlastní tak pršící.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ pošeptala Mučača Muharovi.
„To já taky,“ pošeptal Muhara a usmál se. Oba dva se mimoděky dobelhali pod záhyb střechy radnice.
Potom se Muhara chvíli koukal do Mučačiných očí a ona do jeho. Nikdo nic neříkal. Mučača měla jasně černé oči, zrovna teď se usmívala. Byla krásná, i přes tu krev všude okolo. Chytila Muharu kolem ramen. Muhara jí obtočil ruku kolem boku a druhou rukou jí pohladil po vlasech. Potom se políbili, setrvali tak asi čtyři vteřiny. Potom toho Mučača nechala a opřela se hlavou o Muharovo rameno.
„Zachránila jsi mi život, víš to?“ pošeptal Muhara.
„To ty mně taky,“ hlesla neslyšně Mučača, stále se opírající o Muharu. Potom se odbelhali do Muharova starého domu. Na prahu dvěří se zastavili a podívali na sebe. Muhara chtěl Mučaču pozvat k sobě domů, ale věděl, že vlastně nemůže, že musí co nejdříve odjet do Jirenty a za moře.

Potom Muhara začal mluvit o své misi zadané Muhaginem. Mučača na to zareagovala nepřekvapivě.
„Pojedu s tebou,“ řekla na rovinu. Muhara se jí to pokusil vymluvit, pochopitelně neuspěl. Nesmířil se s tím ale, věděl, že ona nemůže jet s ním. Jejich rozhovor málem propukl v hádku. Muhara se toho ale vyvaroval a navrhl jí, ať klidně jede, ale že na loď, kterou načerno pojede Muhara nesmí, ať jede jinak jestli chce, ale že to není chytré. Mučača to nějak akceptovala.
„Kdy vyrazíš?“ zeptala se pak.
„Za pár hodin,“ odpověděl Muhara. Mučaču to evidentně zamrzelo.
„Nenechám tě tam jet samotného, někde se tam určitě sejdeme,“ řekla potom. Muhara dovolil Mučače bydlet v jeho domě. Potom si Muhara šel zabalit věci potřebné na cestu do Jirenty. Když balil, našel u sebe v předsíni na zemi Sind – Grenlíf. Už si nevzpomínal, jak se tam vzal, bylo to ale jedno. Muhara si ho připevnil na záda. Potom k němu ve dveřích přistoupila Mučača.
„Chci aby sis ode mě vzal jednu věc,“ začala Mučača. Potom si z krku sejmula prazvláštní šperk. Bylo to něco jako miniatura Ratakary na řetízku. „dokud ho budeš nosit, moc Ratakary tě ochrání,“ řekla prostě a vložila ho Muharovi do ruky. Potom jí Muhara políbil. Nechtělo se mu odcházet, ze všeho nejraději by tu zůstal, oženil se s Mučačou, měl děti a zapomněl na všechny mučaie, démony, boje a vše okolo vsi. To ale osud Muharovi nedopřál.

Muhara nasedl na koně, nechtělo se mu dál loučit. Vyrazil rovnou tryskem. Na návsi se spěšně ohlédl. Mučača tam stála u jeho domu, mávala mu a na tvářích měla slzy. Okolo zapadalo slunce nad bojem otřesenou vesnicí.

Muhara jel přibližně tři dny. Směr si zhruba pamatoval. Na noc se vždy utábořil v lese. Čtvrtého dne k úsvitu dorazil do Jirenty. I když ji už jednou viděl, stále ho ohromovala její velkolepost, hlavně té nejvyšší věže uprostřed. Jeho kůň byl velmi znaven, tak ho Muhara svěřil do péče stájí kousek před branami města. Do města vešel pěšky, pokusil se popoběhnout, ale i přes Muhaginovu magii byl zcela zničený a unavený. Dobelhal se do věže, nechal se propustit strážemi a chytil se lana. Jel nahoru asi minutu, potom dospěl do požadovaného patra a opustil lano. Stál přímo před trůnním sálem. Musel vypadat mnohem hůř, než čekal, protože stráže okamžitě jak ho spatřili upustili halapartny a běželi mu pomoci. Oba se ho na nic neptali a podepřeli ho z obou stran. Muhara jim poděkoval a odbelhal se do trůnního sálu, kde se sesunul na nejbližší židli u velkého stolu. Na trůně naproti němu seděl král Muhagin v hermelínu, na židlích poblíž zasedalo spousta muhaiů včetně Muhaly a o něčem diskutovali. Když si všimli Muhary, sborově ho pozdravili a lehce se uklonili. Všichni to pravděpodobně byli vysoce postavení velitelé a jejich úcta Muharu zaskočila.
„Opravdu jsi zabil Muweona?“ zeptal se jeden z nich. Muhara přikývl a všem v místnosti opětoval pozdrav. Potom Muhala vstal a chtěl Muharu někam odvést. Muhagin ho ale zastavil a naznačil ať Muhara zůstane.
„To co jsi udělal bylo úžasné Muharo, Muweon nám dělal potíže více než šest set let a až tobě se ho podařilo definitivně ho odstranit. Myslím, že si zasloužíš drobný dar, vlastně se ti bude docela hodit na tvé cestě za osudem.“ Potom Muhagin vstal z trůnu, došel k Muharovi, potřásl mu rukou a podal velký předmět omotaný hadrem, který celou dobu ležel na zemi poblíž trůnu. Muhara mu poděkoval a následoval Muhalu.

Muhala ho zavedl do svého pokoje na druhé straně patra. Muhara se vděčně svalil na Muhalovu postel a přijal jídlo i pití. Potom Muhara rozbalil balík od Muhagina. Muhara čekal, že v něm bude nějaká věc potřebná pro boj, znal Muhagina dost dobře na to, aby se spolehl, že mu nikdy nedá třeba něco k jídlu, nějakou hračku nebo tak něco. Byl to luk a toulec šípů.
Luk byl velice dlouhý, podobný těm elfím. Byl vlastně ze dvou oblouků se zpětným zakřivením na koncích. Tětivu měl velice silnou a napjatou. Mezi dvěma zakřivenými oblouky uprostřed, kam se zasazuje šíp bylo vyryto a obarveno „Apathamesios“. Celý luk byl černý, tedy až na zlatý nápis. Byl z nějakého zcela neznámého dřeva, vlastně byl z více druhů dřeva, zvláštním způsobem smíšených do sebe. Byl velice pružný, ale i tak se natahoval nesmírně obtížně. Potom Muharův zrak utkvěl na toulci s šípy. Toulec byl relativně obyčejný, kožený, černý a s bílou polovinou amuletu na zadní části. Zvláštnější byly šípy v něm. Bylo jich tam snad okolo padesáti. Většina byly normální, s pírky na koncích a ocelovými hroty na špičce. Potom zde byly velice tlusté a dlouhé šípy s podivným tvarem hrotu, pravděpodobně určené k prorážení pancéřů. Další byly relativně dlouhé, tenké a výborně vyvážené šípy se čtyřmi pírky, pravděpodobně určené pro střelbu na velkou vzdálenost. Potom zde byly šípy namočené do jedů. Muhara si všiml, že v hadru je kromě toulce a luku ještě několik lahviček. Vymotal je a přečetl nápisy na nich. Byly tři, ve všech byly jedy, každý jiný. Pokud byly nápisy na lahvičkách pravdivé, zelený roztok člověka okamžitě zabije, fialový ochromí a červený způsobí neskutečné halucinace. Na každé lahvičce byl i návod na výrobu prostředku, většinou na to ale byly potřeba všelijaké exotické rostliny které Muhara ani neznal.

„Myslím, že ti Muhagin říkal něco jako že mam pro tebe zbroj...“ začal nenadále Muhala.
„Ano dědo, něco takového naznačil,“ souhlasil Muhara. Muhala odešel někam do komory a začal se dle zvuků padajících věcí pravděpodobně hrabat ve velké hromadě. Muhara zatím vstal, zasadil do tětivy luku cvičně jeden běžný šíp a zkusil luk natáhnout. Vlastně to nebylo tak těžké, Muhara sice musel vynaložit větší úsilí, ale tenhle luk se držel o moc lépe než kterýkoliv jiný, co kdy Muhara měl. Potom namířil na dveře a vystřelil. Původně Muhara myslel, že se nic nestane a že se šíp do dveří prostě zabodne. Nebylo tomu tak. Šíp zcela hladce vylétl z luku a nesl se přes celý pokoj. Šíp neklesl ani o milimetr. Potom s velkou ránou projel dveřmi jako máslem a odšítpl několik velkých třísek. Muhara zděšeně vyběhl ven z pokoje. Stráže stáli na chodbě v bojovné pozici a hned jak zahlédli Muharu, utíkali k němu. Ten se jim ale omluvil a vysvětlil, že jenom zkoušel luk. Stráže jeho výmluvu akceptovali a šli zase postávat před dveře trůnního sálu. Muhara přišel k protější zdi. Pohled, který se mu naskýtal byl zajímavý. Šíp byl zaražený v silné kamenné zdi tak, že z něj koukal jen peřím posázený konec. Když se ho pokusil vyndat, šel ven skoro sám. Teda až na špičku, kterou musel složitě vyprošťovat. Navzdory očekávání nebyl šíp poškozený a jeho hrot byl stále špičatý. Užaslý Muhara se vrátil do pokoje vrátil šíp do toulce.
Potom se vrátil děda Muhala. V ruce nesl jakýsi ošoupaný ruksak. Položil ho před Muharu na zem a pokynul mu. Muhara otevřel ruksak a začal na stůl vyndavat jeho obsah. První vyndal kroužkový kyrys. Byl světle modrý, docela podobný jako ten co nosí cvičenci strážců. Jeho váha byla uspokojivá a tvrdost ještě víc. Muhara si ho oblékl přes košili. Docela mu seděl. Další vyndal helmici. Byla velice zaprášená, asi dlouho nepoužívaná. Byla v podstatně horším stavu než kyrys. Byly na ní zcela čitelné známky dávných šrámů z bitev, hlavně byla promáčknutá a rozříznutá na čele. Tvar měla zcela jiný než mívají přilbice strážců, chránila celou hlavu a měla hledí. Když si ho Muhara sklopil, jeho výhled se silně zmenšil, ale bylo takřka nemožné ho zranit do hlavy. I helma i kyrys byly jasně světle modré. Další byly rukavice sahající až k lokti. Zápěstí měly plátové a tvrdé se zahnutými ostny na od těla odvrácené straně paže. Na ruce a dlani byly z černé kůže. Muhara cvičně zvedl levou rukou Surisagamu a sekl s ní do krytu předloktí na pravé ruce. Skoro to ani neucítil. Potom tu byly boty, vysoké černé kožené boty. Muhara všechno opět zabalil do zteřelého ruksaku a poděkoval Muhalovi. Potom se s ním rozloučil a odešel do pro něj připravené ložnice.

Ráno se Muhara probudil skoro v deset. Byl za poslední dny velmi nevyspalý a celé tělo ho z posledních událostí bolelo. Ze židle vedle sebe ještě ležíce sebral přívěsek od Mučačy a přivázal si ho okolo krku. Potom vstal, oblékl se a rovnou si na sebe vzal bledě modré nové brnění. Na záda si připevnil masivní luk od Muhagina. Toulec se šípy si pomocí dvou řemenů připevnil k pravému stehnu a Surisagamu v pochvě zase na své místo po levé straně opasku. Teď když se odhodlal vstát se cítil docela odpočatý. Vzal si velký ruksak, ve kterém měl původně brnění a začal si do něj balit věci potřebné na cestu. Potom se ještě stavil v kuchyni pro jídlo na cestu. Nechtělo se mu moc loučit, tak jenom spěšně pozdravil Muhalu a Muhagina a odběhl. Dle Muhaginových instrukcí by měl Muhara jet daleko na západ do města jménem Kerena ovládaného jak muhai tak mučai žijícími v míru. Tam najít kapitána jedoucího za moře a zaplatit mu za cestu, případně se nechat najmout jako posádka. Muhara si s sebou vzal nějaké peníze, ale moc jich neměl. Doufal, že to bude stačit.
Odjel žalostně pozdě, okolo poledne. Jel na půjčeném koni, kůň byl velice dobře rostlý, silný a rychlý, což se teď Muharovi velice hodilo. Za necelé dvě hodiny se dostal do území běžně okupovaného mučai. Přes své nápadné brnění si přehodil svojí starou zelenou pláštěnku a natáhl si kapuci. Snažil se jet rychle a vyhýbat se místům kde by na někoho mohl narazit.

Potom to přišlo. Docválal na rozcestí kde stála čtyřčlenná ozbrojená mučaiská jízdní hlídka a o něčem diskutovala. Muhara chtěl zabrzdit a objet je, ale už bylo pozdě, zpozorovali ho. Muhara se snažil jet ledabyle, sklopil hlavu a jel ani ne rychle ani ne pomalu. Moc to ale nepomohlo. Potom Muhara zaslechl útržky jejich rozhovoru. Už z prvních tří vět pochopil, že zde nejsou na výletě, ale na válečné výpravě.
„Hej ty, pojď sem!“ křikl jeden z nich na Muharu. Muhara byl na vahách jestli na to má přistoupit, nebo jestli má začít ujíždět. Přecejenom bylo ale mučaiů víc a jejich koně byli přinejmenším odpočatější než Muharův, tak Muhara zbrzdil a přiblížil se ke mučaiům. Všichni měli dlouhá kopí a štíty, u pasů i meče a nože a na sedlech luky. Jeli v těžkých pancířích – další známka toho, že nebyli na výletě. Muhara si chvatně přehodil plášť přes Surisagamu, zakrýt toulec a luk ale nedokázal.
„Kam jedeš a kdo jsi?“ zeptal se zostra jeden z mučaiů.
„Jmenuji se Mučara, jsem lovec divoké zvěře a jedu na lov,“ odpověděl Muhara ne moc přesvědčivě. Mučai se na něj zamračil a přijel blíž. Pro jistotu tasil meč. Muhara měl pokušení udělat to samé, ale asi by to pro něj znamenalo jistou zkázu. Mučai špičkou meče odkryl Muharovu kapucu. Na mučaii sice bylo vidět, že Muharovi alibi nezbaštil, ale i tak ho značně překvapilo, když na něj vykoukla rytířská bledě modrá přilba se znakem muhaiů. Mučai vykřikl zděšením a namísto útoku se otočil a stáhl se do zvládnutelné vzdálenosti.
„Muhala temnotyvrah!“ vykřikl jeden z mučaiů a zděšeně oběma rukama začal úzkostlivě svírat kopí. Muhara pochopil, že teď je nejlepší příležitost.

Mučaiové evidentně znali jeho dědu a měli z něj strach. Brnění na Muharovi kdysi patřilo Muhalovi. To byly teď Muharovy strategické výhodu. Muhara bleskově vytáhl Apathamesios a zasadil do něj běžný šíp. Byl to krásný pocit, jak se luk rovnoměrně a krásně natahuje. Potom Muhara vypustil šíp přímo na mučaie, který ho prohledával. Ten sice nastavil štít, ale to mu příliš nepomohlo. Mučai se s žuchnutím svalil na zem s děravým štítem a následně i břichem. Muhara nadšený jednoduchostí porážení nepřátel s takovouhle zbraní okamžitě zasadil do tětivy další šíp. Jeden z mučaiů s černou přilbou přes celou hlavu a červeným pláštěm ale zareagoval pohotově a mrštil po Muharovi své kopí. To ho sice trefilo do hlavy, ale přes výbornou přilbu nemělo šanci zranit. Muhara ale ztratil rovnováhu, upustil luk i s šípem na zem a měl co dělat, aby nespadl ze sedla. Muhara si rychle narovnal přilbu, která mu posunem dosti nepříjemně skřípla nos a tasil Surisagamu. Jeden ze zbylých mučaiů to psychicky nevydržel, když se Muharova čepel rozzářila a její světlo se odráželo od lesklého brnění známého nepřítele mučaiů a utekl. Ten mučai, co po Muharovi prve hodil kopí za ním zařval nadávku, též tasil meč a vyjel Muharovi vstříc. Další zbylý mučai zprvu váhal, potom ale nesměle tasil svůj krátký meč a vyjel za svým spolubojovníkem proti Muharovi.

Muharu lehce překvapila nebojácnost mučaie v černé přilbě. Reagoval pohotově, z Muhary navzdory pověsti jeho zbroje neměl strach a z jeho hodu kopím pochopil, že rozhodně není špatný bojovník. Muhara ale moc dobře věděl jak silnou zbraní je strach, proto rozvířil vzduch okolo něj, soustředil všechno sílu okolo do čepele Surisagamy a rozžehl její plamen. Potom pobídl koně aby si stoupl na zadní. Následně vší silou udeřil do nastavené záštity meče odvážného mučaie. Meč mu vypadl z ruky a roztříštil se. Muhara na mučaie následně poslal proud plamene ze Surisagamy. Ten ho sežehl a shodil ze sedla. Druhý mučai vykřikl zděšením a odklusal o kousek dál. Neprchl ale, jen začal ze sedla odvazovat luk. Mučai na zemi očividně neměl dost. Muhara se proti němu rozjel a znovu sekl, tentokrát se mučai vyhnul, prokutálel se kotoulem mezi nohama koně a strčil do Muhary z levé strany. Muhara spadnul z koně. Veškerá jeho sebejistota a strašlivost byla hned pryč. Muhara se ale ubezpečil, že situace je stále pevně v jeho rukou. Několikrát se kolem sebe rozmáchl Surisagamou a šel naproti mučaiovi v černé přilbě. Mezitím na muharovo předloktí dopadl šíp od dalšího zbylého mučaie, ale to Muhara ani neregistroval. Mučai v černé přilbě si z kapsy vytáhl malý nožík a šel Muharovi neohroženě vstříc. Muhara se s ním odmítal párat a začal sérií výpadů. Před prvníma dvěma mučai ustupoval, před třetím se vyhnul a na čtvrtý nastavil nožík. Ten mu ale velká a oproti této srandovní zbrani těžkopádná Surisagama vyrazila z ruky. Potom Muhara udeřil znovu a zasáhl mučaie do přilby. Mučai upadl na zem držíce se za obnaženou hlavu. Rána mu rozštípla přilbu. Teď se na Muharu zarputile mračil čísi lehce povědomý obličej. Muhara si ho jen nedokázal zařadit. Měl černé lehce zvlněné neudržované vlasy, ve předu zčísnuté z obličeje nalevo. Oči měl černé, stejné jako Mučača. Byl urostlý, ale hubený, relativně vysoký.

Nakonec to Muharovi došlo. Nepřítelův zarmoucený nenávistný výraz se změnil v úšklebek nad Muharovým zděšením.
„Jakto? Viděl jsem tě naposledy vydechnout, slyšel jsem tvá poslední slova, to já jsem ti vrazil oštěp a Surisagamu do těla!“ vykřikl na něj Muhara. Mladík si rozepnul prvních pár knoflíků u červeného pláště a obnažil svoji hruď. Měl na ní dvě rány, jednu dole – tlustou a přímou a jednu nahoře – tenkou, ale pořádnou. Muhara to nechápal. „Jak to někdo mohl přežít?“ ptal se sám sebe.
„Pamatuješ si na mě?“ vychrlil ze sebe mučai. „Mě se nikdy nezbavíš, teda vlastně ses mě už jednou zbavil a na docela dlouho, konkrétně do předvčerejška!“ pokračoval lehce rozezleně a pohrdavě mučai.
„Jak do předvčerejška?“ zeptal se Muhara.
„Víš, na to aby si definitivně zabil někoho jako je Muweon, musel bys bejt menší ťulpas než jsi. Muweon nezemřel, jen měl příliš málo životní energie na řízení vlastního těla, tak zavítal za jedním přítelem,“ vychrlil na něj mladý mučai.
„Takže ty jsi mrtvola Mučarixe s duchem Muweona?“ nedala Muharovi zvědavost. „A jak jsi poznal, že jsem Muhara?“ zeptal se ještě jednou Muhara. Mučarix namísto odpovědi přišel blíž k Muharovi. Jeho černé oči rudě zableskly. Mučarix teď vypadal úplně jinak než při jejich posledním setkání. Hlavně byl ještě bledší a šlachatější, než minule. Muhara do něj nenadále bodl hrot Surisagamy, rychle jej zase vytrhl a odskočil. Mučarix tam jen tak stál a upíral na něj oči. Z jeho rány steklo pár kapek jasně černé krve. Potom Mučarix udělal něco zvláštního. Zvedl ruku do vzduchu a čekal. Muhara nevěděl přesně co dělá, ale pravděpodobně kouzlil. Muharovi došlo, že by raději měl zasáhnout, ale odhodlal se moc pozdě. Když už na něj šel, Muweonovi odkudsi zdálky přilétl do ruky nechvalně známý Sind – Grenlíf. Mučarix využil toho, že mu šel Muhara původně vstříc a vykročil proti němu. Muhara byl na rozpacích, jeho poslední souboj s Muweonem nedopadl zrovna dobře, i když v něm nakonec zvítězil. A Muharovi něco říkalo, že s Mučarixem s Muweonovou duší to nebude jiné.

Muhara nenechal Mučarixe ani jednou udeřit a dal se na ústup. Za běhu naskočil na koně a pelášil pryč. Mučarix ho nepronásledoval. Ten druhý mučai vyslal za Muharou šíp, ten se ale minul. Za Muharovými zády se ozýval pouze zvrhlý vítězoslavný křik Mučarixe.

Muhara si na noc netroufl zastavovat. Jel celou dobu, málem uštval koně. K poledni dalšího dne dorazil do Kereny, rozlehlé sítě přístavů aby se nalodil na loď, odplul kamsi hrozně daleko a uzřel svůj osud, osud bojovníka.

Část dvacátá první – černý pasažér

Za pár dní dojel Muhara do přístavního města jménem Kerena. Město to bylo malé, ale zcela zalidněné, plné malých hospůdek na každém rohu a davů lidí, kamkoliv se Muhara podíval. V docích to bylo ještě horší, mraky námořníků se tlačily jeden na druhého, nastupovaly a vystupovaly z lodí, nosily hromady předmětů a opravovaly rozbité lodě. Muhara chvíli hledal loď, která by měla plout na východ. Nakonec se na nějakou musel doptat starého námořníka, který ho nasměroval na obrovskou trojstěžňovou galéru.

Na její palubu proudily desítky námořníků. Na palubě na kapitánském můstku zahlédl Muhara kapitána vydávajícího pokyny všude okolo. Muhara se pokusil zapadnout mezi posádku proudící na loď. Aby byl nenápadnější, přehodil si kapuci přes hlavu a schoval zbraně pod plášť. Kupodivu nikdo nahoře námořníky nekontroloval, pouze jakýsi důstojník křičel cosi jako „dělej, makej...!“ na všechny nastupující. Muhara očima hledal na lodi nějaký úkryt. Žádný nenašel, tak šel s davem do skladu v podpalubí.
Dole byla obrovská spousta všeho možného. Muhara šel do zadního rohu a prohlížel si krabice s cennými kůžemi, které námořníci vezli na východ. Potom nenápadně aniž by ho někdo viděl vlezl do nejprázdnější krabice, odepnul si luk i meč, načechral kůže a ulehl.

Probudil se za docela dlouho, naštěstí stále nezpozorován v krabici. Krabice měla víko, takže ho nikdo nemohl spatřit aniž by ji otevřel a zase nebyla vzduchotěsná, takže neriskoval, že se udusí. Měl ale z toho relativně malého prostoru ztuhlé končetiny a špatně se mu leželo. Chvíli naslouchal, když zjistil, že ve skladu asi nikdo není, nadzvedl víko a vyklouzl ven. Zbraně si pro jistotu nesl s sebou. Došel ke krabicím s jídlem a vzal si docela dost na cestu, potom si nabral vědro pitné vody z kádě, protáhl se a vrátil se do krabice. Takhle tam žil okolo tří dní.
Po třech dnech se stala nemilá věc, krabici s jídlem přestěhovali nahoru ke kuchyním. Muhara se vždy když dostal hlad musel plížit dvě patra, prolézt okolo míst, kde spali plavčíci až do kuchyně aniž by ho uviděl kuchař a sebrat jídlo. K tomu měl pocit, že kuchař nabyl podezření, že mu jídlo mizí.

V noci na čtvrtý den dostal Muhara zase hlad. Sebral Surisagamu, připnul si ji k pasu a do rukou si vzal luk s šípem již zasazeným v tětivě. Sundal víko krabice, došel až ke schůdkům ze skladu vedoucím přes podpalubí, kde spali plavčíci, až na palubu. Pomalu se plížil po schůdcích. Do podpalubí se dostal v pohodě. Okolo bylo zavěšených okolo dvaceti houpacích sítí a na všech spali plavčíci. Muhara je ignoroval a lezl dál nahoru. Dostal se až k dvířkům na stropě vedoucím na palubu. Potichu je otevřel a vyplížil se ven. Na palubě bylo zcela mrtvo, u kormidla zahlédl Muhara kapitána v polospánku udržujícího východní kurs. Na nejvyšším stěžni byl námořník v koši, ale ten navzdory své povinnosti spal. Muhara se přikradl k opuštěné kuchyni, vlezl dovnitř, vzal poblíž ležící pytel a nabral do něj nějaké suchary, mrkev a další věci, co našel. Potom vylezl ven.
Když se dostal ke dvířkům do podpalubí, uviděl něco velmi nezvyklého. Na obzoru se v noční obloze tyčily dva stěžně cizí lodi. Muhara si říkal, že to bude v pořádku, že to jsou nějací jiní námořníci jedoucí na východ nebo z východu do Kereny a tento fakt ignoroval.

Potom odkudsi z dálky ze směru, kde plula tato loď přilétl šíp. Byl vidět celou dobu co letěl, byl totiž hořící. Dopadl na první plachtu, která začala hořet. Nikdo kromě Muhary si toho ale evidentně nevšiml. Muhara přemýšlel, když varuje posádku svojí lodi, budou moci bojovat a asi tu cizí loď přemohou, je zde ale také velké riziko, že spatří Muharu. Naproti tomu když nechá Muhara cizí loď zaútočit, určitě si toho někdo za chvíli taky všimne a vyhlásí poplach. Muhara se pak snadněji schová v bitevní vřavě někde v opuštěném podpalubí. Muhara se odplížil mezi kajuty a čekal na vývin událostí. Už deset minut se nic nedělo, pouze cizí loď jela přímo vstříc té, na které byl Muhara. Už zkusili i několik dalších zapálených šípů, ty se ale většinou netrefily. Muhara vzhlédl k nejvyššímu stěžni. Námořník nahoře stále neprojevoval známky duchapřítomnosti. Potom Muhara zpozoroval šíp zabodnutý v jeho hrudi a pochopil. První plachta již skoro shořela, hořela ale tiše a ani moc nesvítila, nepřátelé museli použít nějaký neznámý druh ohně. Po chvilce váhání Muhara založil do svého luku Apathamesios, zamížil na zvon umístěný u druhého stěžně u námořníkova koše a vystřelil. Trefil se na první pokus, zvon se rozezněl, všude okolo Muhary na palubě i pod palubou se začaly budit spousty námořníků tápajících po zbraních, nepřátelé se již přestali tajit se svým útokem, počali cosi křičet jeden přes druhého a házet lana s úchytkou na konci na palubu. Bitva začala.

To be continued!