Muhara-soupis dílů-3.část:...bojovník se Surisagamou

Muhara 14

Část čtrnáctá – Přepadení

„Vyjeli hned za úsvitu. Jeli do hlavního města říše. Spěchali. Bylo jich odhadem třicet. Vedl je král Muhagin, měli s sebou amulet osudu, nebo alespoň jeho bílou polovinu, jeli rychle, nehledali cesty, jeli rovnou lesem. Spěchali, velmi spěchali.“ řekl onen podivný muž bez tváře, který se umí tak dobře ztratit lidským očím uprostřed černého sálu na severu říše.
„Hmmmm!“ Zařval Velký Mučai vztekle.
„Sejmeme je a pak je vykucháme! Jaký je plán?“ zeptal se jen tak do vzduchu sám sebe, všichni zúčastnění ale věděli, že kdyby mu přerušili monolog, zabil by je pohledem a tak mlčeli. „Čapneme je v lese na samotě v noci ze zálohy, někde na cestě a rozsekáme je na malý kousíčky!“ zařval. „Dnes zase opustím svůj hrad a pojedu na to osobně dohlédnout!“ při těchto slovech se všichni přítomní generálové vylekali. Vždy, když Velký Mučai opustil svůj hrad, byl z toho oboustranný krvák.
„Osedlejte mi vozítko a připravte deset tisíc jezdců!“ zavelel. Jeden z generálů opatrně povstal ze židle.
„Můj pane, když dovolíte... my máme sotva sedm set vojáků tady na severu a maximálně dalších tisíc na jihu“ Velký Mučai se pomalu otočil. Anonymnímu generálovi začalo pozvolna docházet, že asi zachyboval.
„Říká ti něco pojem poslušnost bez námitek!?“ zahromoval Velký Mučai.
„Omlouvám se můj pane, již se to nebude opa...“ nedořekl generál. Velký Mučai bleskovým pohybem sebral ze stolu kalamář a mrštil s ním po něm takovou silou, že se mu zastavil až v hrudním koši. Muž upadl na zem a z rány se mu řinula krev s inkoustem.
„Deset tisíc jezdců se u mě hlásí odpoledne!“ Nikdo si již nedovolil nic namítat.

Muhara seděl ve svém pokoji na židli. V náručí držel pospravovanou Mučaču. Chvíli přemýšlel, zda je ona host či zajatec, pak zdali být galantní či negalantní, zdali o ní povědět někomu jinému a hlavně co s ní bude, až zítra za úsvitu vyjedeme. Nakonec se rozmyslel, položil jí do své postele a přikryl. Lehl si na zem. „Doháje, málem jsem na to zapomněl“ řekl si Muhara a zase rychle vstal. Stáhl ze stále tvrdě spící Mučačy peřinu a prohledal jí záhyby červených šatů, které měla stále na sobě. Na vnitřní straně stehna měla upevněný nůž. Vytáhl ho ven. Byl dlouhý a velice zvláštní. Měl dvě hrozně tenké čepele těsně vedle sebe a ve škvírce mezi nimi ozubení. Byl tak tvrdý a pevný, že i přes tenkost by byl jistě schopen odrazit meč. Rukojeť byla vysázená drahokamy a pro lepší držení obmotaná provázkem. Na půlměsícovém jílci otočeným ostřejším úhlem od ruky posázeného černými granáty měl vyryto „Ratakara“. Muhara ho schoval pod svůj vlastní polštář a šel si lehnout. Nechtělo se mu Mučaču nějak svazovat, ale přecejen si připadal v nebezpečí tak pod peřinou svíral Surisagamu.

Ještě než se rozednilo se Muhara vzbudil. Nejdřív se mu nechtělo vstávat, ale pak si vzpomněl, co že se to má dneska stát a tak se vykopl na nohy. Něco ho překvapilo. Mučača neležela na jeho posteli, nýbrž stála u pultu sloužícího k vaření a cosi vyráběla. Nevypadala nebezpečně. „Dobrý jitro“ pozdravil nesměle Muhara. Mučača se otočila. Podala sedícímu Muharovi hrneček s čajem a opětovala pozdrav. Muhara poděkoval a pak Mučača začala. „Víš, promiň, že jsem se tě pokusila zabít...“

Chvíli se bavili o tom, co se stalo v té zakouřené hospodě a o Mučarixových posledních slovech. Pak Muhara změnil téma.
„Za chvíli odjedu pryč, do hlavního města na korunovaci Muhagina králem všech muhaiů. Co bude s tebou?“ zeptal se Muhara.
„To nevím, asi pojedu pryč, domů ne, tam už nechci a asi by mě ani nepřijali, najdu si práci někde tady ve vesnici“ zauvažovala nahlas. Muhara by byl raději, kdyby jela s ním, nebo kdyby měla alespoň nějakou životní jistotu.
„Víš co, jdi do naší vesnice Muhafopar, je to na jih kousek odtud, možná dva dny cesty. Vezmi si jednoho z koní ze stáje, přinesu ti nějaké jídlo a peníze. Je to poblíž Okilandu, nemůžeš to minout. Jdi do hostince „temný pajzl“ a počkej tam na mě. S nikým se moc nebav, přijedu tam do týdne, slibuju.“ řekl Muhara. Mučača kývla a šla si opatřit potřebné věci na cestu. Muhara byl vděčný za ukončení rozhovoru a odebral se svou cestou. Vzal si své sváteční šaty a přes ně si navlékl brnění. Za pas si dal Surisagamu i Ratakaru a utíkal k bráně. Už měl skoro zpoždění. Stálo tam už spousta lidí, ale naštěstí nebyl poslední. Pozdravil se s Muhaginem a zanedlouho vyrazili.
Jak Muweon předpověděl, jeli vskutku rychle, terénem a přímou čarou. Jednotce složené z pěti set mučaiských jezdců a Velkého Mučaie netrvalo dlouho, než narazili na stopu odhadem třiceti cválajících jezdců. Jel s nimi i Muweon na svém dávno mrtvém koni, kterého den předtím vykopal.

Skupina se na noc utábořila mezi stromy. Nerozdělávali oheň, netoužili po tom, aby si jich někdo všiml. Jeli v utajení. Na noc postavili hlídky, vždy dva muže na dvě hodiny. V noci nemělo smysl pokračovat v cestě, ještě by narazili do stromů, zabloudili či uštvali koně.

Při druhé hlídce chvilku před půlnocí Muharu vzbudil hluk, hrozný hluk. Otevřel oči, chňapl po luku a bleskově zasadil šíp do tětivy. Vstal a rozhlédl se. Všude okolo hořely spousty stromů, muhaiové se pozvolna budili. Všude se ozýval smíšený hurónský řev stovek mučaiů a něčeho hrozného, vysoký nepříjemný křik nějaké obludy. Když Muhara zjistil, že mu bezprostřední nebezpečí nehrozí, povolil luk a utíkal budit ostatní, kteří se malátně zvedali. Spletl se, hrozilo mu bezprostřední nebezpečí, stejně jako všem okolo. Ze vzduchu ze středu hrozivého kvílení se snesl plamen, ohnivý sloup hořící neskutečným horkem. Muhara nečekal a skočil do strany. Plamen ho lehce ožehl zezadu a spálil půdu za ním na škvarek. Muhara obrátil oči nahoru a spatřil děsivé monstrum. Nad jejich hlavami se vznášelo obrovské zvíře, mělo obrovská netopýří křídla a hlavu velkou, samý osten a výběžek končící ostrým zobákem. Nohy to mělo jen dvě silné velké vzadu, to vepředu by se dalo považovat spíše za jakési opičí dlouhé ruce s dlouhatánskými drápy na konci. Ocas to mělo dlouhý, ostnatý na konci zúžený. Celé to bylo černé, jasně leskle černé až na červený zobák a oči. Řvalo to hrozně nahlas a chrlilo sloupy ohně. V místě, kde dlouhý krk přecházel v tělo někdo seděl a Muhara dost dobře věděl kdo – byl malý, vlál za ním dlouhý černý plášť a černé vlasy a v ruce držel lesklý dlouhý meč, podstatně delší jak on sám. Několik duchapřítomných muhaiů se po něm snažilo střílet, ale od příšery se šípy jakoby odrážely. Monstrum se opět odletělo připravit na další střemhlavý nálet a Muhara tak získal trochu času. Zjistil, že jezdci přijíždějí ze severu a je jich dost. V jejich čele jel Muweon na svém přízračném koni. Muhara doběhl k blízkému stromu s rozlehlou a širokou korunou. Strom sice už začínal hořet, ale to nevadilo. Jediným očarovaným úderem Surisagamy strom přeťal a kouzlem nasměroval, aby spadl na zem kolmo k přijíždějícím mučaiům.

Když strom spadl, klekl si s napjatým lukem za něj a čekal. Několik muhaiů se k němu přidalo. Byl to hrozný pocit. Bylo jich málo, mučaiů naopak hodně. Vedle sebe zahlédl Muhara krčícího se slepého mistra a krále. Nebyl ozbrojen, ale i tak Muhara věděl, že je pro mučaie smrtelně nebezpečný. Pozdvihl oči k nebi a něco začal drmolit asi v elfštině. Pak do zužujícího se místa mezi stromem a muhai udeřil blesk a s ohromující ránou vybouchl. Některé mučaiské koně se splašili a obrátili se pryč, shodili ze sebe své zlotřilé jezdce a utekli. Veprostřed se rozhořel mohutný magický plamen, ze kterého se začali rojit houževnatější jezdci. „Palte!“ vykřikl Muhagin a sám před sebe poslal větrné tornádo. Muhara přejel dlaní po hrotu šípu a zakouzlil. Kouzla magie země byla obtížnější, ale některé už Muhara ovládal. Svůj šíp připojil k překvapivě strhující salvě. Jakmile jeho šíp dopadl na zem před mučaie, v zemi se s praskáním objevilo množství trhlin, ve kterých neopatrní koně zakopli a shodili své jezdce přímo do křížové palby. Muhara hned vzal další šíp a střelil jím, tentokrát cíleně. Mučai zařval a spadl z koně pod nohy přibíhajícím. Přes veškeré úsilí se ale nepodařilo rychlý a zběsilý útok mučaiů zadržet. Pak se za nimi začalo ozývat svištění křídel a řev a následně místo krytu muhaiů pohltil plamen. Skoro všichni se sice stihli dostat do bezpečí, ale přišli tak o úkryt. Šípy už začaly létat i ze strany jezdců. Všude se ozýval křik. Pak Muhagin sebral ze země kopí a mrštil s ním po monstru, jež se jim stále vznášelo nad hlavami. Kopí prorazilo tvrdou hroší černou kůži a zabodlo se zvířeti do hrudi. To zasténalo a spadlo do houfu přijíždějících mučaiů.

Všichni muhaiové se hnali ke koním a utíkali. Jen Muhagin ne. Shodil ze sebe šedou pláštěnku a odhalil svůj hermelín a zlatem vykládaný kyrys. Tasil dlouhý jedenapůlruční meč a šel směrem ke spadlé příšeře a mučaiům. Na krku se mu houpala bílá půlka amuletu. Vyletělo po něm několik šípů, ale minuly se. Zpod křídel vzpínajícího se monstra vystoupila snadno a přesto obtížně přehlédnutelná postava. Velký Mučai držel dlouhý a těžký obouruční meč a pomalými odměřenými kroky postupoval k Muhaginovi. Na krku měl černou půlku amuletu osudu. V očích mu plála nenávist a odhodlání. Muhara tasil meč a popošel za Muhaginem. Ten se k němu otočil a vtiskl mu do ruky obálku. Muhara se na nic neptal a uschoval si ji do vnitřní kapsy pláště. Ti dva byli už skoro u sebe. Všichni čekali, že začnou mluvit, ale nezačali. První udeřil Velký Mučai velmi prudkým reverzem a následným výpadem bodnutím. Muhagin to asi bral jako navázání rozhovoru a jeho rány ledabyle odstrčil. „Zdravím bratře, hodláš o osudu říše rozhodnout tady a teď, nebo zase zbaběle utečeš až tě porazím?“ pronesl Muhagin polovýsměšně. Velký Mučai ještě přidal do svého trvalého hněvu a jediným skokem Muhagina přeskočil a následně udeřil zezadu. Sekl ze strany v úrovni svých očí vší silou, možná až moc silně. Muhagin nadskočil jenom o kousíček, víc nebylo třeba, neboť Velký Mučai mu sahal zhruba po kolena. Za skoku se otočil čelem ke svému bratrovi a poprvé udeřil. Velký Mučai nastavil záštitu svého meče. Chvíli na sebe nenávistně hleděli a pak se přestali oťukávat a pustili se do skutečné brutální pranice. Velký Mučai stál necelých čtvrt sáhu od Muhagina, svým vysoko zdviženým mečem mu stále útočil na hlavu a na ramena zatímco svými nízko položenýma nohama se snažil kopat Muhaginovi do kotníků. Pro Muhagina nebylo zrovna snadné se mu bránit, bylo to jakoby na něj útočili dva protivníci najednou ze dvou stran najednou – jeden malý, vzteklý, šílený a kopající zezdola a jeden silný, vytrvalý a fanaticky bodající a sekající ze shora. Nakonec se Muhaginovi podařilo získat alespoň rovnováhu sil, ne-li vedení tím, že nic nečekajícího Velkého Mučaie kopl kolenem do nosu a následně vší silou sekl do shrbených nekrytých zad. Muharu nepřekvapilo, že rána, který by přesekla dubový trám Velkému Mučaiovi moc neublížila, ale Muhagin tím alespoň získal čas na svůj další úder. To ale nestihl, protože ho shrbený Velký Mučai silně sekl do holenního chrániče svým těžkým mečem. Muhagin spadl – přímo na něj. Chvíli se tam tak zmítali, až přecejen pažemi silnější Muhagin získal převahu a bratra odzbrojil, položil na něj nohu a sám si stoupl. Dav přihlížejících mučaiů se obrátil do vzteklého řevu a ohromnou rychlostí vyrazil na pomoc svému zlotřilému pánu. Muhagin bodl, ale Velký Mučai se převalil a Muhagin minul. Byl donucen opustit svou pozici, krůček od vítězství války a stáhnout se do bezpečí. Za běhu naskočil na koně, kterého mu již Muhara připravil a rozjel se pryč.

Zanedlouho je dav mučaiů s odpočatými koňmi dostihl, na pasece. Už svítalo. Velký Mučai si „půjčil“ koně od jednoho ze svých podřízených a jel v čele. Muhagin zastavil. Skokem se dostal na vrcholek poblíž stojícího stromu a zvedl polovinu amuletu nad hlavu. Mučaiové se shromáždili pod stromem, napjali tětivy a sledovali ho. „Vidíte to? Jak myslíte, že vás váš pán odmění, když mu přinesete něco, díky čemu získá absolutní moc?“ dav pod ním si začal šuškat. „Chcete bílou polovinu amuletu? Vemte si jí!“ zařval a vší silou jí i s řetízkem hodil co nejdál jak dovedl. Dav mučaiů se odtrhl od zbytku a vyjel bleskově za ním. Velký Mučai ale nejel. Spolu s Muweonem a asi dalšími padesáti mučai zůstal stát na místě. Muhagin seskočil ze stromu. „Uvidíme, jak ti to půjde bez kumpánů“ pronesl k Velkému Mučaiovi a tasil meč. Velký Mučai sestoupil z koně a zlostně na něj zasyčel. Pak se začali mlátit. Čepele svištěly vzduchem s neuvěřitelnou rychlostí a silou. Muharu napadlo, že v takovémhle souboji s někým z nich by nevydržel asi ani dvě rány. Muweon také sestoupil z koně. Svojí kostnatou pravačku natáhl kolmo do vzduchu a odkudsi mu do ní přiletěla kosa, dlouhá, černá, ostrá. „Tu obálku Muharo!“ zasyčel a blížil se. Muhara chvíli přemýšlel, zdali bude lepší utéct a zachovat tajemný obsah obálky či se Muweonovi postavit. A zvolil dobře...

Muhara 15

Část patnáctá – Sind-grenlíf

Muhara pomalu vykročil k oné podivné postavě bez tváře. Surisagamu držel před sebou, se špičkou zdvihnutou na úroveň Muweonovy hlavy. Postupoval nesměle vpřed. Velký Mučai a Muhagin se už do sebe opodál zplna pustili. Muweon udělal tři rozvážné dlouhé kroky vpřed. Tráva v místech, kam došlápla jeho okovaná černá bota zvadla a zplihla. Sáhl hluboko pod svůj plášť na bok a vytáhl svojí zbraň na blízko. Bylo to cosi na způsob šavle, mělo to kulatý nepatrný jílec, na hrušce vytepanou lebku a záštitu neobyčejně úzkou, asi jako ukazováček a prostředníček vedle sebe. Muhara nepochyboval o tom, že by ji jediným seknutím na záštitu přeťal. Špičku a útočnou část čepele měl nad očekávání širokou, na konci skoro jako dvě dlaně vedle sebe. Postupně se rozšiřovala a končila jakýmsi zvláštním útvarem. Ke konci se zvyšoval úhel zahnutí a namísto špičky ještě o kousek po čepeli byl jakýsi kulatý zub v široké čepeli. Pak se zbraň ke svému jílci zase ztenčovala. Nebyla špičatá, zato ostrá byla po obou stranách a to i na záštitě, pouze ten zub skoro u domnělé špičky vzhlížel poněkud otlučeně. Na místě, kde se čepel začínala rozšiřovat Muhara přečetl archaickýcm písmem „Sind - grenlíf“. Celá zbraň byla dlouhá asi dva a půl lokte, takže asi jako Surisagama nebo každá jiný jeden a půl ruční meč. To nejzajímavější bylo, že až na bílou tepanou lebku na hrušce meče byla zbraň celá jasně černá, jako Muweon.

Když se soupeři dostali k sobě na dosah ruky, Muweon ledabyle udeřil střechou ze shora. Nedal do toho sílu a Muhara to stejně ledabyle vykryl. Nenechal se ale otupit mrtvým broukem a i když to nevypadalo, že bude zapotřebí se ihned vrátil ve střehu do obranné pozice. Na tohle ho při výcviku nachytali již snad stokrát, byla by ostuda, kdyby to vyšlo právě teď Muweonovi. Jeden odlákávací sek střechou, pak velmi rychlé stočení meče a prudký a rychlý rubový sek do břicha... Muhara instinktivně dal meč před sebe a očekával rychlý rubový sek. Ten se mu ale nedostal. Namísto toho Muweon stále zdviženým mečem udeřil podruhé ze shora. To Muhara nečekal. Prudce zdvihl Surisagamu a pokusil se úder vykrýt záštitou. Byl moc pomalý, přestože se Muweon evidentně příliš nesnažil. Meče se minuly. Surisagama zůstala stát ve vzduchu a těžká černá čepel udeřila Muharovi do hlavy. S kovovým zacinčením se mu promáčkla helma. Ten černý meč měl jakousi výhodu, sice se s ním pravděpodobně Muweon vůbec nemohl krýt, protože při prvním úderu Muhary do jeho záštity by se přelomil, při útoku ale meč působil spíše jako sekera, s těžkým těžištěm na konci a tak byl při útoku smrtící. Napůl omráčený Muhara spadl na zem. Surisagamu nepustil a rychle se odkulil.

Znovu vstal. Muweon k němu již byl otočený. Muhara serval svou nepoužitelnou helmu a prohlédl si jí. „Kdyby Muweon zatlačil třeba jen o trošičku víc, už bych měl rozťatou lebku!“ pomyslel si. Chvíli přemýšlel, zdali to Muweon neudělal schválně aby se s ním ještě chvíli pobavil, ale pak to vyloučil. Rozhodl se přizpůsobit svojí taktiku Muweonovu ofensivnímu stylu boje a vrhl se na něj. Pomyslel si, že když dá dostatečnou ránu, jeho chabo – silnou čepel rozetne. Udeřil kosým sekem vedeným zleva ze shora vší silou. Muweon tam opravdu dle Muharova předpokládání dal svou zbraň. Muhara zlomek vteřiny před dopadem meče zavřel oči, aby je chránil od jisker. Ozvalo se cinknutí, ne tiché cinknutí kovu o kov, ale hlasité burácející ohlušující odporné zarynčení kovových těles. Uvolnila se sprška jisker. Muhara spěšně otevřel oči a zjistil neblahý slet událostí. Muweon nastavil namísto své záštity vnitřní stranu zbraně, tam, kde čepel šla do špičky, ale tvořila onen podivný zakulacený velký zub. Muharův meč byl de facto uvězněn v rafinované skulině Sind – grenlífu.

Muweon povytáhl snadným pohybem oba meče vzhůru. Měl větší páku. Muhara nemohl dělat nic jiného než nečinně přihlížet vlastní zkáze. Pak se rozhodl tomu za každou cenu zabránit a Muweona kopl do holeně. Poprvé za celý souboj jakoby z Muweonovy prázdné tváře zmizel zlomyslný úsměv. Pohybem ruky obě čepele uvolnil, ustoupil a mnul si poraněnou nohu. Muhara zatím usilovně přemýšlel o další taktice. „Je mnohem rychlejší než já, nesmím ho nechat útočit, to by byl můj konec, zato má slabou záštitu, takže bych ho jediným úderem dokázal odzbrojit... kdybych udělal něco podobného, jako on na začátku, kdybych vedl pomalý výpad střechou na špičku jeho meče, kterou mi asi sám nastaví a na poslední chvíli prudce zesílil a ztočil na záštitu, byl by Muweon v koncích.“ řekl si nakonec. Rychlým, ale ne podezřele rychlým krokem vyšel Muhara vpřed a sekl do střechy. Ale pomalu. Muweon asi nevycítil léčku a nastavil obrannou část své podivné zbraně. Muhara zareagoval rychle. Ránu stočil na záštitu a udeřil vší silou. Muweonova zbraň se sice neroztříštila, vlastně ani nepoškodila, ale tento druh úderu Muweon neočekával. Zbraň mu klesla svou velice těžkou špičkou k zemi. Muharova Surisagama Sind – grenlíf následovala. Obě zbraně se zastavily až na zemi.

Muharova Surisagama byla ale na vrchu a k tomu s těžištěm blíže úchopové části, takže měl přes veškerou Muweonovu rychlost nespornou výhodu. Zvedl Surisagamu a vedl prudkou ránu do výpadu špičatou špičkou zbraně. Muweon se evidentně chvíli rozmýšlel, jestli zbraň upustit a couvnout před jistou smrtí, či se pokusit o zoufalou obranu. Zvolil třetí, pro Muharu nejhorší možnost. Nedbal na svojí vlastní obranu, ani pud sebezáchovy a o necelou vteřinu pomalejší černou čepelí ťal po Muharově levé noze. Obě zbraně trefily svůj cíl. Surisagama se zanořila do černého pláště i do Muweonova boku a vylezla na druhé straně. Muweonův Sind – grenlíf se zabořil Muharovi do holeního chrániče a prošel jím jako sekera máslem. Muhara ucítil bolest v noze – v kůži, později v mase a nakonec se mu černá čepel zabořila do kosti. Vyjekl a upustil Surisagamu. Spadl na zem a doufal, že jeho protivník udělal totéž. Neudělal. Vstal, několikrát kolem sebe mávl Sind – grenlífem. Z boku mu stále čouhala Surisagama a vytékala nepatrným pramínkem jasně černá krev. Pak udeřil. Muhara se zmohl na obranné kouzlo, ale to selhalo ještě předtím, než mělo zapůsobit. Otočil se na bok a pokusil se krýt loketním chráničem, věděl ale, že ho Sind – grenlíf přetne i s jeho rukou. Pak se ozvalo kovové drnknutí těsně nad ním. Zpozoroval nenávistnou prázdnou tvář Muweona a až příliš zblízka jeho černou zbraň, byla těsně nad ním. Něco tu ale nesedělo, jeho zbraň se přes veškeré snahy vlastníka ne a ne zabořit do Muhary a ukončit jeho život. Bylo tu něco, co mu v tom vadilo. Bledě modrá přes tři lokte dlouhá tenká čepel. A samozřejmě její tajemný vlastník...

Muhara 16

Část šestnáctá – zachránce

Muhara ležel na zemi a stále jen tak tupě zíral na zkřížené čepele nad sebou. Po chvíli záhadný muž vyhrál a jeho modrá čepel odstrčila Sind – grenlíf dozadu. Muweon udělal tři kroky zpět a ze svého černě krvácejícího boku vyrval Surisagamu. Muhara se zatím ledabyle převalil do kotoulu vzad a stoupl si. Noha ho bolela. Vytáhl si Ratakaru – Mučačin nůž a pozoroval vývoj situace. Onen tajemný zachránce se vzpřímil, svým mečem naznačil jakési starobylé gesto, jež mu Muweon opětoval. Pomalu se smrákalo a noc přicházela. Velký Mučai stále usilovně zápolil s Muhaginem a většina mučaiů stále hledala zahozený amulet osudu.

Muharův tajemný zachránce byl oděn do brnění strážců, ne ale takového, jako měli všichni ostatní, on měl své brnění pozlacené a vlál za ním červený plášť. Do obličeje mu kvůli přilbě nebylo vidět, koukaly mu jen bystré, moudré modré oči. Muweon udělal několik rychlým kroků vpřed a pak sekl zeširoka ze strany. Strážce jeho ránu zablokoval a úder opětoval. Chvíli se oťukávali a přemýšleli o strategii. První udeřil onen tajemný strážce. Vší silou sekl ze shora. Když mu Muweon nastavil svojí zlověstnou obrannou špičku zbraně, strážce ještě zesílil. Byl to chytrá plán, Muweonovu meči sice nemohl nic udělat, ale kvůli tomu, že se Muweon kryl špičkou meče měl při nárazu a v následném zaklesnutí mnohem menší šanci na úspěch díky páce. Meče se se sprškou jisker srazily a Muweonův šel dolů první. Z ruky mu nevypadl, ale Muweon měl co dělat, aby se s ním omylem nesekl do nohy. Strážcův meč šel také k zemi, ale pomaleji. Modrá čepel se vyšvihla opět do vzduchu a se vší silou opět spadla střechou dolů, jako poprvé. Muweona z předchozí rány brněla celá paže, ale přecejen stihl zareagovat včas. Znovu nastavil svůj Sind – grenlíf k obraně. Meče se znovu srazily a Muweonův šel k zemi dříve. Třetí úder vedený stejným způsobem Muweon též zablokoval, ale po tvrdém nárazu mu černá čepel vypadla z ruky a on sám se svezl na kolena k poslední obraně. Těsně před ním ležel Sind – grenlíf a kousíček za ním pohozená Surisagama. O té ale strážce netušil. Pravou nohou zašlápl Sind – grenlíf a meč zdvihl vysoko nad hlavu. Muweon tam klečel, předstíral, že čeká na smrt, ve skutečnosti si ale za zády chystal Surisagamu. Muhara to zpozoroval. Tajemný strážce byl ale pravděpodobně natolik rozrušený touhou tím rychle zkoncovat, že tento osudný fakt přehlédl. Modrá čepel padala táhlým obloukem směrem na Muweonovu hlavu. Muweon byl ale rychlejší. Chtěl zpozazad vytáhnout Surisagamu a probodnout s ní strážce ještě než ukončí jeho vlastní „život“, nebo alespoň to, co mu z něj zbylo.

„Pozor!“ zakřičel Muhara a běžel k nim. Za běhu nadhodil Ratakaru do vzduchu a chytil jí stejnou rukou za konec čepele. Levou ruku zatím nastavil před sebe a soustředil se na kouzlo. Za zlomek sekundy strážce odvál do strany poryv větru způsobený Muharou a na místě kde stál se vytvořila přístupová cesta k napřahujícímu se Muweonovi. Kdyby Muhara nebyl dostatečně rychlý, i přes magický vítr by Muweon onoho strážce propíchnul. Muhara se odrazil pravou nohou a veškerou svou sílu i energii pohybu usměrnil do Ratakary, kterou vší silou vrhnul po Muweonovi. Když opustila jeho ruku, ještě za ní vyslal vítr, aby jí dodal další energii a lépe nasměroval. Ratakara letěla vpřed neuvěřitelnou rychlostí, těch možná dva tucty metrů, co dělili jeho a jeho cíl překlenula za zlomek sekundy. I přesto za ní však Muhara stihl vyslat další kouzlo. Přestože magie ohně byla pro muhaie nejobtížnější, občas to vyšlo. I Muharovi se párkrát podařilo pouhou myslí zapálit oheň. S Ratakarou to ale bylo něco jiného. Jak Muhara věděl, Ratakara byla očarovaná zbraň, stejně jako Surisagama, která hořela ohněm, jež nikdy nevyhasl a dal se ovládat myslí. Hned jak na to Muhara pomyslel a zapojil celou svou sílu vůle, Ratakara jakoby za letu vybouchla obrovským ohněm. Po celý zbytek jejího letu za ní jako ocas komety šlehaly dlouhé plameny. Když dopadla doprostřed Muweonovy prázdné tváře, jakoby podruhé vybouchla a vše okolo zalily plameny. Muhara klesl na zem vysílením a chytil se za hlavu. Muweonovi z obličeje čouhala dýka, rozžhavená doběla. Z místa v kápi, kde by měl mít svůj obličej se mu proudem vylévala černá krev. Celý jeho plášť hořel a osvětloval okolní krajinu. Dokonce i Muhagin s Velkým Mučaiem na něj obrátili své zraky. Muweon ze sebe vydal jakýsi nelidský řev a skácel se na kolena. Pak se nad ním sevřel mrak stvořený z jakýchsi cárů černého plynu, hadrů a zlověstné mlhy. Všude se ozývalo nadpřirozené kvílení a jakési nesrozumitelné promlouvání cizím jazykem odněkud ze záhrobí. Muweonův plášť uhasl a rozlétl se na cáry, které zalétly do mraku a připojily se k reji nemrtvých duší. Pak se mrak zase rozplynul a paseku, na které se rozprostřelo napjaté ticho znovu začaly osvicovat malé plamínky všude okolo způsobené Muharovým kouzlem. Na zemi, kde stál Muweon byl v zemi zabodnutý svou podivnou špičkou Sind – grenlíf. Jeho úchopovou část stále křečovitě svírala Muweonova kostěná ruka utržená v předloktí a pokapaná černou krví, stejně jako všechno okolo. I Muhara, stojící daleko od toho všeho byl najednou pocákaný černou tekutinou, o kterou zde nebylo nouze když byl Muweon vtahován do mraku. Do poblíž stojícího hořícího stromu byla zabodnutá stále rozžhavená Ratakara, též od Muweonovy krve. Když byl Muweon vtahován do mraku, vyletěla z něj takovou silou, že odlétla navzdory své váze skoro dvacet metrů. Tajemný strážce se opíral o svůj dlouhý modrý meč a hleděl na Muharu.

Dlouhé ticho přerušil déšť. Z mraků vytvořených nad nimi do studené jarní noci začaly padat kapičky deště. Nebyl to však ledajaký mrak a nepadal z něj jen tak ledajaký déšť. Nad nimi se tyčila obrovská prázdná tvář z poletujícího prachu, mlhy a útržků černého pláště. Teď ale nebyla tak prázdná, jako předtím ta Muweonova. Obličej měla kostnatý, vypadal jakoby patřil mrtvole – taky patřil. Oči to mělo zapadlé, plné nenávisti a ústa až nepřirozeně moc rozevřená, úpějící do noci nesrozumitelné výkřiky a sténání. Z celého mraku padaly kapičky ... krve!
Ne jasně černé Muweonovy krve, ale zcela normální temně rudé lidské krve. Rozhodně to nebyl příjemný pocit. Další věc, co se udála až chviličku na to bylo, že se Velký Mučai ohnal mečem po Muhaginovi, který mu rány začal vracet a opět se do sebe nesmiřitelně pustili.
Na oba dva dopadalo značné množství krve, plášť Velkého Mučaie jím už byl nasáklý a Muhaginův cestovní oblek nápodobně. Kroužili kolem sebe do těsného kruhu, snažili se najít výhodnou pozici a přemýšleli o taktice boje. Každý z nich udělal sem tam drobný výpad myslí, který byl hned odražen.

Pak mezi ně začaly padat i blesky. Nebyly jako za normální bouřky, padaly jen na paseku a neuvěřitelně hustě. Zasáhly už pár mučaiů. Oheň z okolního lesa podnícený Muharovým kouzlem a všudypřítomnými hromy ozařoval krajinu spolu s náhlými a prudkými osvětlenými blesky. Krev jakoby oheň nehasila, naopak když dopadla, začala se vypařovat a do mraku nad nimi se opět připojovala temně rudá pára. Už na začátku byla tvář mraku pohublá a kostlivá, teď ale jakoby jí déšť vysával a rudá pára pouze přidávala na vzteku a nenávisti. Hromy začaly padat ještě intenzivněji. Pak Muhagin dostal výborný plán. On sám měl úchopovou část meče obmotanou kůží, aby se mu lépe držela. Velký Mučai ale ne. Chvíli mával mečem nad hlavou, Velký Mučai nějak nepochopil, co dělá a setrval v obranné pozici. Pak do Muhaginova meče dle očekávání udeřil blesk. Pravděpodobně lehce ublížil i Muhaginovi, ten byl ale opatřen protikouzlem. Jeho meč na krátkou dobu zasvítil ohromnou energií a nevodivá látka na jeho úchopové části zabránila uzemnění. Této krátké chvilky Muhagin využil pro útok a silně udeřil mečem po svém bratrovi. Ten útok čekal a nastavil záštitu svého meče. Co ale nečekal byla elektřina. Bleskově se přenesla z Muhaginova meče do dlouhého obouručního meče Velkého Mučaie a přes ten i do něj samotného. Okolí osvítila záře vycházející z Velkého Mučaie. Chvíli mu prosvítala celá kostra a ozývalo se neskutečné bzučení a zvuk jako když se něco škvaří. Pak Velký Mučai spadl na zem a upustil svou zbraň. Vlasy měl až komicky zježené a celý byl umouněný od něčeho na způsob sazí. Nevydával žádné známky života. Muhara chvíli nedbal na bolestivou nohu a rozeběhl se k nim. Všude bylo napjaté ticho. Muhagin si serval zelený cestovní plášť a odhalil svou překvapivě svalnatou postavu oděnou v tričku bez rukávů a v kalhotách. Na plešatou hlavu mu skapávala krev z oblak. Muhagin zabodl svůj meč do země, ohnul se k Velkému Mučaiovi a serval mu z krku temnou polovinu amuletu. Zdvihl jí do vzduchu a začal se nahlas smát. To bylo vůbec poprvé, co Muhara slyšel Muhagina se upřímně smát. Těch pár zbylých muhaiů včetně tajemného strážce vybuchli v radostný pokřik. Zbylí mučaiové, všichni dezorientovaní a úzkostlivý se začali překřikovat a propukli v paniku. Pak Muhagin došel k ostatním muhaiům, kde stál již už i Muhara a tajemný strážce.
„Tu obálku prosím Muharo“ poprosil klidně Muhagin.

Muhara se rozpomněl a vytáhl zpoza svého zakrvaveného pláště též umazanou zažloutlou obálku s tajemným obsahem, kvůli kterému Muweon položil to, co mu z života zbylo. Než ji ale stihl podat Muhaginovi, něco mu jí vyškublo z ruky a odneslo bleskurychle pryč. Muhara se vylekal a podíval se nejdříve na místo, odkud podivný předmět vylétl a pak na strom, na který byla obálka přišpendlena. Byl to pečlivě vyřezaný hnědý dlouhý šíp s labutími perutěmi na konci a neskutečně špičatou ocelovou špicí. Z místa, odkud pravděpodobně vylétl vycházely postavy. Vysoké, šly elegantně a jistě. Bylo jich relativně hodně, možná přes dvacet. Všichni až na jednoho měli světle modré elegantní pláště, stále nezašpiněné od krápající krve a na hlavách měli něco mezi extravagantní sponkou na dlouhé plavé vlasy a lehkou přilbou. V rukou měli velice dlouhé bílé luky, na zádech toulce dlouhých šípů a u pasů středně dlouhé šavle, krásně tvarované. Jako první šel sám, vybočující z dvojřady nějaký strážce, ve zlatém brnění, stejně jako onen tajemný strážce, který zachránil Muharu. Když Muharův uchvácený pohled na chvíli spadl opět na doposud opodál ležícího Velkého Mučaie, zjistil, že již stojí znovu s mečem v ruce. Pak z jejich řad vylétl další šíp a do stejného stromu se zabodla k obálce i černá polovina amuletu, kterou Muhagin doposud svíral v ruce.

Muhagin a tajemný strážce jim vyšli naproti.
„Vidím, že jsi vše stihnul, výborně“ pronesl muž ve zlatém brnění strážců k umazanému tajemnému strážci.
„Nakonec vše dopadlo dobře, Wiloí – tine“ odpověděl mu tajemný strážce. Pak všichni obestoupili skupinku muhaiů. Někteří včetně Muhary vztáhli zbraně na obranu, ale Muhagin pokynul, že nebude třeba. Všichni tajemní lukostřelci si najednou organizovaně stáhli své přilbice a uklonili se. Muhagin jim věnoval jakési neznámé gesto a Muhara spolu s duchapřítomnějšími muhai jim pokynul na pozdrav. Pak si oba zvláštní strážci v pozlaceném brnění – zakrvavený tajemný zachránce i muž, který se tvářil jako velitel přítomného regimentu lukostřelců sundali přilby a odhalili své tváře a Muharu zachvátilo nekonečné překvapení a začalo mu pomalu docházet, co se to tu teď stalo a jaký zásadní význam to bude mít...

Muhara 17

Část sedmnáctá – Elf, démon a stařec

Těžká přilbice onoho tajemného zachránce spadla s žuchnutím na zem. Něco málo suché trávy, jež ještě nebyla zmáčená krví všude okolo se zabarvila. Muhara mu vzhlédl přímo do očí a chvíli si ho upřeně prohlížel. Nejdřívě mu nedocházelo, odkud tuto postarší sympatickou tvář zná. Znal ji ,ale to cítil hluboko v sobě. Pak mu to pomalu docházelo, v souvislosti s jeho dětskými lety a vším, co zažil než zapadl do ustavičného kolotoče ohrožení života a ostrých soubojů.

„Dědo!“ vykřikl Muhara a vyběhl k němu. Muhala ho objal a chvíli pevně svíral.
„Jdeš přesně včas“ řekl Muhara, když ho konečně pustil.
„My staří strážci chodíme vždycky včas, nepřizpůsobujeme se světu, ale on nám“ řekl svůj častý výrok, kterému Muhara předtím nerozuměl. Vždycky si myslíval, že děda Muhala prostě mluví z cesty nesmysly, jak to starci občas dělávají. Nemluvil ale.
Pak Muhara pohlédl na druhého odmaskovaného, který přišel spolu s těmi lukostřelci. Byl to nějaký pohledný cizí člověk. Byl velice pohledný a i když je to zvláštní, byl i velice cizí. Nepatřil sem. Navzdory veškerému snažení mraku na nebi na jeho dlouhé bílé rovné vlasy nedopadla ani kapička krve a navzdory tmě jakoby zářil. Vypadal něco jiného, než běžný člověk. I tak stál – vzpřímeně a sebejistě. Měl ostře řezanou tvář, úzké rty, tmavě modré, pronikavé a bystré oči a nezřetelné obočí. Pak si toho Muhara konečně všiml! Zpod vlasů mu po stranách koukaly možná dva palce dlouhé uši. Celé špičaté, trčící až na úroveň vršku hlavy. Nepochybně se jednalo o elfa, tu pohádkovou bytost, o níž mu již tolikrát vyprávěli. Při druhém pohledu na jeho uši uprostřed úvah byl ale Muhara nucen k úsměvu. Vypadal komicky. Stál tam tak vážně a vypadal tak divně. Skousl si špičku jazyka, aby se nerozchechtal a pozdravil ho. On na něj jen tak kývl, ne ale tak, jak kývají běžní lidé na pozdrav. Uklonil se na úroveň vlastních kolen a něco zamumlal. Vypadalo to legračně.
Pak začalo docházet k drobným potyčkám mezi pozůstalými mučai a muhai spojenými s elfy. Vlastně to nebyla potyčka, jenom dvě salvy dobře mířených šípů. Muhara sám sebe měl za relativně dobrého lukostřelce. Dokázal trefit muže na sedmdesát metrů a vložit šíp a natáhnout luk zhruba za čtyři vteřiny. Když ale pozoroval elfy, značně mu kleslo sebevědomí. Jejich ruce sahaly do toulců tak koordinovaně a zároveň tak přirozeně, že je ani nebylo vidět. Natažení hrubé tětivy dlouhého luku, se kterým by měl i silný lukostřelec potíž zvládali jediným táhlým pohybem. Přestože to bylo rychlé, nebylo to škubnutí, jenom velice rychlý tažený pohyb. Všichni jednali zcela současně na povely vydávané v elfštině od jejich vůdce v brnění strážců. A pak ta střela. Muhara by nevěřil, že luk dostřelí na tu vzdálenost, s jakou oni neomylně strefovali utíkající mučaie do hlav a skulin ve zbroji.

Když byli všichni mrtví až na Velkého Mučaie, který stále ležel opodál, houf lidí i elfů se vydal pryč. Tedy až na vůdce elfů, Muhagina a Muharu, kteří se seskupili kolem Velkého Mučaie. „Vídíš, nakonec jsi to všechno prohrál. Máme celý amulet a ty s tím nic nezmůžeš.“ pronesl Muhagin a čekal na odpověď stále začernalého a zježatělého Velkého Mučaie.
„Celý amulet? Máte jen mojí půlku, druhou jsi zahodil. A nejsem tak bezmocný, jak myslíš“ dostala se mu odpověď. Muhagin natáhl ruku a přilétla k němu temná polovina amuletu na řetízku a nažloutlá ohořelá obálka ze stromu, kam je zabodl elfí šíp. Pak dotykem prstů uhasil oheň a vytáhl onen tajemný obsah zažloutlé obálky, jež svěřil Muharovi.
Byla tam bílá polovina amuletu!

Muhagin obě poloviny vítězoslavně vzal a zdvihl nad hlavu. Okolo stále bily blesky a „cákala“ krev z úzkostlivého mraku Muweona nad nimi. Okolo něj ale byla zvláštní záře. Oba mocné předměty vydávaly záři, která se jejich blízkostí násobila. Byl krůček od vítězství, konečného vítězství. V tom se Velký Mučai zasmál a Muhagin na něj tázavě pohlédl.
„Děje se něco, co je z tvého hlediska k smíchu?“ zeptal se jako vždy klidně Muhagin. „ale vůbec ne, pokračuj a nenech se rušit“ vyprskl nevrle Velký Mučai. Muhagin se opět zasněně podíval na dvě půlky amuletu a počal je dávat dohromady.
Než to ale stihl provést, z hustého lesa vyjela skupinka postav. Jeli na koních a to velice rychle. Svým koním dávali nesrozumitelné povely pravděpodobně vybízející k rychlosti a nad hlavou mávali podivnými zbraněmi. Koně to byli obrovští, černí a silní. Jejich jezdci nosili tvrdé a masivní pancíře různých barev a tvarů, neměli stejnokroje jako elfové. Nevypadali přátelsky. Muhara ač nevěděl ,co se to děje ,instinktivně vytáhl šíp a založil ho. Než tomu však ale udělal, vůdce elfů dal svým nervózním společníkům povel ve znění zhruba:
„Sikartní anfilít!“ a na dav jezdců se snesla sprcha šípů. Neměly ale tu samou efektivitu jako na mučaie. Pancíře těchto jezdců byly tvrdé a nic nepustily.

„Sikartní frasealit anfilít!“ vykřikl podruhé. Elfové namísto do toulců na zádech jako jeden muž zanořili ruce pod své pláště a vytáhli šípy, ale jiné, jiné a větší. Pak natáhli tětivy, přední poklekli a všichni sborově zamířili a čekali na příležitost. Teď měl konečně Muhara šanci si své nové nepřátele prohlédnout. Nebyli to ani lidé ani elfové. Byly to zrůdy. Každý měl jiný obličej a žádný nebyl ani pololidský. Muhara vyjeveně koukal na přehlídku prasečích, krokodýlích či všelijakých nezařaditelných obličejů s dlouhými zuby a očima plnýma nenávisti. Těla měly různé, nad nimi letěly dokonce i nějaké okřídlené zrůdy. Všichni sice měli zhruba humanoidní obrysy, ale občas jim přebývala ruka či chyběla hlava. Muhara se odtrhl od této hrůzné podívané a vystřelil šíp po jezdci v popředí, který měl dvě krátké sekery a plechově lesklý obličej s velkýma očima a ohromnou pusou plnou ostrých zubů. Nejvýznamnější byly asi dva dlouhé trčící kolmo dopředu z koutků úst. Šíp mu projel kroužkovou košilí a zabodl se do jeho pravé plíce. Netvor zařval bolestí a netečně pokračoval dál. Pak kolem zasvištělo množství elfích protipancéřových šípů a velké množství netvorů srazily z koně. V následujících pár vteřinách začaly pršet kromě krve i šípy, tentokrát nekoordinovaně a rychle, ale přesto smrtonosně. To ale vražedný účinek příliš neodvrátilo. Masa křičících démonů se zabořila do špatně chráněných muhaiů a většinu přinejmenším zranila. Muhara rychle tasil Surisagamu a záštitou bleskově odrazil vržený nůž z bezprostřední blízkosti. Pak přiběhl k raněnému démonovi a klekl si mu na hruď. Démon prskal krev a snažil se vyprostit. Měl nahnědlou kůži a na hlavě dva rohy. Oči jako štěrbinky a neviditelný nos.
„Kdo jste? Co tu chcete? Proč proti nám bojujete?“ vychrlil na něj. Démon neodpovídal, pouze nasadil zvláštní výraz. „Třeba mi nerozumí“ napadlo Muharu a tak démona omráčil Rozhlédl se po situaci okolo a zapojil se do boje. Muhala se zrovna zády opíral o Muhagina a rozháněl se svým modrým obouručním mečem. Muhagin již odložil nespojený amulet a bojoval svým mečem proti urputně se bránícímu netvorovi. Elfové byli stále v původním počtu v semknutém útvaru a za pomoci svých šavlí vzdorovali přesile. Muhagin zavelel k ústupu a všichni si začali uvědomovat, že nemají šanci a počali opouštět své pozice.

V tom se Muhara postavil znenadání čelem k vzrostlému démonovi. Měl hlavu černou a plnou ostnů a čtyři ruce. Svíral v nich něco podivného – čtyřruční meč. Byl dlouhý asi půl čtvrtého metru a velice široký. Za normálních okolností by byl neskutečně těžký a neovladatelný, démon s ním ale zacházel zcela přirozeně. Muharu celý jeho zjev, zjev ohromného netvora, namakaného a s vypracovaným svalnatým tělem, vysoký možná tři metry a sám těžký odhadem tři sta kilo. Na sobě měl těžký pancíř chránící celé tělo až na hlavu, ten mohl vážit okolo sedmdesát kilo a hlavně ten meč, ten obrovský pracně vyráběný masivní meč. Celé to působilo neuvěřitelně hrozně. Pak se rozeřval a rozeběhl překvapivou rychlostí k Muharovi. Muhara chtěl utéct, ale nemohl. Stejně by mu neutekl. Rozžhavil čepel Surisagamy doběla a připravil se vykrýt úder. Věděl, že úder půjde střechou. Muhara nepochyboval, že démon umí s mečem zacházet obratně, ale přece jen mečem těžkým skoro sto kilo nelze nějak blafovat či naznačovat ,dokonce možná ani útočit reverzem. Úder doopravdy šel střechou, Muhara na něj byl připravený. V duchu si opakoval veškeré lekce s mistrem Muhaginem. Nohy lehce pokrčil a zdvihl meč k obraně. Úder nechal jít až úplně těsně k jílci, aby měl co největší páku. Úder dopadl se sprškou jisker. Muharovi se podlomily nohy a dopadl do kleku. Veškerou tělesnou sílu dal do meče a veškerou duševní sílu do ohně, jímž plála Surisagama. Úder ale rychle pokračoval. Muhara myslel, že jistě zemře. Vykřikl a cukl nahoru v momentě, kdy meč dopadl největší silou. Surisagama se mu otřásla v rukou a celým jeho tělem projela bolest a zabrnění. Ruce mu ochromly, ale přesto křečovitě svíraly meč. Muhara pomalu otevřel oči a vyhlédl situaci. Nad sebou držel stokilový meč. Nikdy by nevěřil, že něco takovéhohle unese i s náporem, s jakým mu to démon naservíroval. Pak Muhara nečekal, vší silou se zapřel a protivníkův meč vedl nejdříve do strany aby sám sebe dostal z ohrožení a následně dolů. Pomohl si nohou a nepřítelův meč svalil na zem. Démon zahekal překvapením a námahou. Pak se stalo něco, co Muhara nepředpokládal. Démon se do meče opřel takovou silou, že ho Muhara, držící mu ho u země mečem a nohou vylétl do vzduchu a s žuchnutím přistál. Ač to bylo zcela nevysvětlitelné a nelogické, démon plynule zvedl meč a několikrát s ním zatočil, jakoby byl pírko. Muhara si překvapený jeho silou uvědomil, že šlo pouze o začátek souboje.

Byl už celý unavený a paže ho bolely jako ďas. Rozhodl se s tím skoncovat. Natáhl ruku a mocný vítr mu do ruky hodil Ratakaru zabodnutou stále do stromu. Nadhodil si jí do vzduchu a chytil za špičku. Démon se zrovna napřahoval k druhému, silnějšímu a zcela jistě i smrtícímu úderu. Muhara vrhl Ratakaru vší silou před sebe a neomylně zasáhl netvorovu hlavu. Ten se zřítil a obrovský meč mu vypadl ze všech čtyř rukou. „Proč jsem doháje neudělal rovnou tohle“ povzdechl si Muhara a sesunul se na zem. Vzápětí si ale uvědomil, že není čas nabírat síly. Rozeběhl se bleskurychle dopředu a dohnal klusajícího černého koně. Jeho majitel střílel z kuše všude okolo a za sebe se nepodíval. Muhara zasunul Surisagamu i Ratakaru a ještě přidal. Když byl těsně za koněm, odrazil se, skočil koni na záda a démona shodil dolů. Démon spadl, otočil se na záda a namířil kuší nad sebe, na Muharu. Muhara pobídl koně, démonovi přistálo na hlavně jedno masivně okované kopyto a kuše mu vypadla z rukou. Muhara znovu tasil Surisagamu a šel pomoci Muhaginovi organizovat ústup.

Muhagin zrovna otáčel svého bílého koně pryč, cosi křičel v elfštině na elfy a metal kouzla všude kolem sebe. Amulet osudu překvapivě nespojil, bílou polovinu držel v ruce a o černou polovinu, o kterou záhadným způsobem přišel zrovna bojoval Muhala s Velkým Mučaiem, který byl znovu na nohou. Muhara se k nim rozjel. Za jízdy vytáhl z poblíž ležící mrtvoly kopí a mrštil jím po Velkém Mučaiovi. Ten byl donucen uskočit a Amulet osudu rychle sebral Muhala. V tom Muhara zpozoroval přijíždět k Muhalovi jednoho démona na černém koni. Tenhle byl tak zakuklený do své tvrdé plátové zbroje, že bylo nemožné odhalit jeho nelidské tělo. V ruce držel dlouhé kopí a ujížděl tryskem na Muhalu, který ho asi ještě nezpozoroval. Muhara si uvědomil, že musí zasáhnout. Strhl ze zad luk a okamžitě vložil do tětivy šíp. Bleskově natáhl luk jak nejvíce to šlo a vypustil šíp, který zasáhl protivníka. Mělo to ale háček. Démon měl na sobě tak tvrdé brnění, že šíp pouze zacinkal o hrudní pancíř. Muharovi došlo, že tak jednoduché to neubude, tasil Surisagamu a rozjel se démonovi vstříc. Muhala zatím černou polovinu amuletu přivázal řetízkem ke svému opasku, naskočil na koně a následoval ujíždějícího Muhagina. Velký Mučai stál se svým obrovským obouručním mečem uprostřed mýtiny a pomáhal démonům v boji. Elfům se již též podařilo ukořistit koně, ujížděli pryč a stříleli za sebe do démonů. Démoni byli všude okolo. Křičeli, stříleli a snažili se dohnat elfy a muhaie.

Muhara se přestal koukat okolo sebe a počal se soustředit pouze na Surisagamu a kopí, které se k němu tak rychle přibližovalo. Nepřítel měl kromě toho dlouhého a pevného kopí i široký štít a zbroj. Muhara měl Surisagamu, Ratakaru a poloviční zbroj strážců. Přemýšlel o tom, co udělá. Závisel na tom nepochybně jeho život. Pak se rozhodl pro asi jedinou možnost, tedy kromě útěku. Ještě zrychlil a Surisagamu napřáhl před sebe. Když byli v okamžiku tvrdého úderu, Muhara rozžehnul čepel Surisagamy, levou rukou si kryl obličej a hlavu a zároveň držel uzdu, pravou rukou velice silně a prudce ťal před sebe. Podařilo se mu utnout zlověstný hrot nataženého kopí. Hrot odletěl doleva a Muharu zasáhla dřevěná tyč. Udeřila ho doprostřed kyrysu a promáčkla ho skoro o půl druhého palce. Muhara zahekal a levou rukou se chytil za břicho. Vlastně mu tyč nijak nepoškodila tělo, to jeho vlastní kyrys se do něj zabodl až do masa a bolel. Z rány se mu řinula krev ven nepatrnou skulinkou ven, na těle pod kyrysem mu jí též pramínek stékal dolů a věděl, že největší podíl v něm zůstává a za chvíli ho zabije. Rána ho taky skoro srazila z koně. Muhara odletěl až úplně do zadní části sedla a skoro přetrhl uzdu. Kůň bolestí zahekal. Dobrá zpráva ale byla, že démon takovýto vývoj situací nepředpokládal. Jeho kopí se nárazem roztříštilo na třísky a jeho pravá ruka zchromla nárazem. Muhara toho využil a navzdory bolestí ťal Surisagamou znovu, tentokrát rubovým sekem vedeným na hlavu. Démon se snažil svojí ochromenou rukou tasit meč, ale nestihl to. Surisagama mu diagonálně rozsekla čelo. Démon s výkřikem spadl z koně. Muhara pobídl koně do cvalu pryč. Za jízdy schoval Surisagamu a serval si rukavici. Hodil jí na zem a dva prsty odhalené ruky strčil do své rány, až hluboko do hrudního koše. Hrozně to bolelo, ale musel to vydržet.Silou svých prstů a přemáháním vlastní bolesti svůj kyrys znovu ohnul do původní podoby. Vrstvu plechu si vyndal z těla a mnohonásobně rozšířil štěrbinu v brnění. Krev se mu vyřinula. Najednou znovu mohl dýchat. Zhluboka se nadechl a záhy vykašlal krev. Musel mít porušenou plíci. Dýchalo se mu špatně, ale mnohem lépe než před chvíli.

Znovu se rozhlédl, situace se nezměnila. Pobídl svého koně do trysku a přidal se ke stále početnému houfu utíkajících muhaiů a elfů. Démonů bylo stále víc, ale jejich vítězství by bylo možné s čistým svědomím nazvat Pyrrhovým vítězstvím. Za necelých pět minut jízdy zahlédli v dáli vysokou bílou skálu, se spoustou přístupových cest. Na celé skále se tyčila ohromná spousta domů, věží a opevnění. Víc, než kdy Muhara viděl. Jejich pronásledovatelé si je netroufli hnát tak blízko jejich hlavního města a s kletbami a spoustou přání smrti se otočili a s poslední salvou šípů zajeli zpět do hustého lesa, kde společně byli tak krátko na to, kolik se toho stalo a zároveň tak dlouho...

Muhara 18

Část osmnáctá – trůn

Zanedlouho dojeli do rozlehlého města vítajícího své návštěvníky dokořán otevřenou silnou branou v kamenných a velice pevných zdech. Město bylo stavěno po vzoru hradů, vlastně to byl jeden obrovský hrad. Nejprve hradby se strážnicí, branou a drobným suchým příkopem, pak vlastní město skládající se ze stovek namačkaných tří až čtyřpatrových domů. Nebyly to jen domy, ale i obchody, tržiště, hostince, továrny, všelijaké dílny a prapodivné budovy. Zhruba veprostřed toho všeho se tyčila druhá hradba, menší než ta první. Za ní byly převážně kovárny, kasárny a vojenské objekty. Vše bylo stavěno z cihel. Uprostřed sekundárního opevnění stála vlastní velká budova královského opevněného paláce. Tvořila jí jedna věž, vysoká tak, že nahoru nebylo kvůli mrakům a nedokonalostem lidských očí vidět. Okolo ní stály další čtyři věže, znatelně menší určené k obraně. Všechny věže byly pospojovány lešením, terasami, ze kterých až skoro na zem visely dlouhé červené závěsy a můstky. Na nich se tyčil nespočet katapultů, střílen a obranných zařízení.
Všichni společně dojeli až k nejvyšší věži uprostřed a sesedli z koní. Okamžitě se jich ujali místní vojáci, zraněné odvedli někam pryč a ostatní (kterých ovšem byla menšina, vlastně to byl pouze Muhagin, Muhara, Muhala a elfové se svým vůdcem) uvedli dovnitř.

Hlavní jednací a trůní sál byl ve stoosmdesátémšestém poschodí. Byl zde naštěstí zvláštní mechanismus v podobě lana vedoucího z nejvyššího patra až do sklepa, na obou koncích daný do kladky a pak znovu spojený, který se díky prastarému zaříkávadlu jednoho mudrce stále protáčel dokola, lidi zezdola vozil nahoru a lidi zeshora dolů. Dalo se ho přichytit a nechat se vytáhnout v každém patře velké věže, ve dvou místech vybočoval z dráhy a šel přes důležité terasy nahoře. Kdyby byla věž napadena, pověřený strážce nahoře by provaz zastavil.

Díky této vymoženosti jim všem trvala celá cesta nahoru pouhých pár minut. Nahoře je netrpělivě vyčkával prazvláštní malý a tlustý člověk v přehnaně elegantních šatech a s holí s okovaným dolním koncem v ruce.
„Starosta a správce vás již neprodleně očekává“ přímo vykřikl, aniž by se přímo koukal na kohokoliv z nich. Pak přešel ke dveřím, napomenul stráž ať drží lépe kopí a rozrazil dveře. Dvakrát praštil svou okovanou holí do země a počkal, až se hlasitý zvuk odrazí ode všech klenutých obrovských zdí a oblouků hlavní místnosti.
„Pán Muhagin, utajený vládce naší země, jeho společníci a elfí vyslanci žádají o audienci u jeho nejvyšší výsosti!“ rozeřval se pak.
„Pojďte dál“ ozvalo se na to sotva slyšitelným hlasem z přední části místnosti. Podivný mužík s holí se energicky otočil k hostům.
„Pán Muhatrion vás očekává, prosím vstupte a zachovejte slušnost!“ pronesl k nim monotoním hlasem. Muhagin neotálel a směle vykročil vpřed. Všichni ostatní ho následovali. Muhatrion byl starší muž, lehce prošedivělý, velice silný. Měl jasné, prozíravé a bystré oči, oblé rysy tváře a vlastně celého těla, úzké rty a prošedivělý vous. Podivný tajemník poklekl a sklonil hlavu až komicky nízko. Muhagin sklonil hlavu a přistoupil blíž. Elfové strnule stáli.
„Co vás sem přivádí, veliký válečníku?“ zeptal se Muhatrion Muhagina.
„Zlé časy můj pane, mučaiové se rojí a volají na pomoc své démony. Potřebujeme silnější vládu. Přišel jsem ovládnout Bílý trůn. Teď si toho Muhara všiml. Muhatrion seděl vlastně v jakémsi červeném spíše větším křesle, ale za jeho zády byl obrovský zdobený bílý trůn, přikrytý velkým kusem látky, lehce zaprášený.
„Staniž se, je to vaše právo a povinnost. Zítra odstoupím od vlády a proběhne vaše korunovace, výsosti“ odpověděl Muhatrion. Muhagin kývl hlavou na souhlas. Pak se znovu sklonil a bez dalších domluv se otočil a vypochodoval z místnosti. Ostatní ho následovali. V tom z druhého konce chodby před hlavním sálem vyběhl voják, v poloviční kroužkové zbroji se zkrvavenou a zkroucenou rukou. Celý byl vyčerpaný a umazaný.
„Muhalo, Muhalo!“ křičel. Stráže vykročili vpřed, natáhli kopí před sebe a zapříčili štíty. Muhala je však odstrčil a běžel vojákovi naproti.

„Muhaswere!“ křikl Muhala. Nepochybně ho znal. „Co se děje, co se ti stalo? Stalo se něco důležitého?“ křičel na něj přes chodbu. Muhaswer doběhl až k Muhalovi a vtiskl mu do ruky papír, který svíral ve své zdravé ruce. Pak si Muhara uvědomil, že toho muže vlastně také zná. Byl to Muhaswer, vrátný, ponocný a hlídač brány z jejich rodné vesnice v jedné osobě. Byl to starší muž, vyhublý a vysoký, šedivý a nepříjemný. Muhara ho neměl zrovna v lásce z důvodu častého zatrhávání klukovin z jeho dětství. Muhala rozvinul zprávu a četl. Vypadal vyděšeně. Muharovi to také pomalu začalo docházet. S jejich vesnicí je asi něco v nepořádku. Pak Muhala ukázal na Muharu a pohybem ruky si ho zavolal k sobě. Muhara pohotově přiskočil a podíval se mu přes rameno na dopis. Muhala ho ale svinul a podíval se Muharovi do očí.
„Vesnice má problém, veliký problém. Já jako nejstarší strážce musím zůstat zde a být svědkem korunovace. Kdyby korunovace proběhla netradičně, spousta náčelníků a starostů z řad muhaiů by dle zákona ani nemuseli přijmout Muhagina za svého právoplatného krále. Musíš tam jet ty, vezmi si několik mužů a odpočaté koně a uháněj." Pak vložil Muharovi do rukou zprávu a začal usilovat o urychlení korunovace. Muhara poodstoupil o kousek dál a rozvinul zprávu. Stálo na ní:



A pod tím vším otisknutá černá pečeť skládající se z temné poloviny amuletu, lebky a ... Sind – Grenlífu!

Muhara 19

Část devatenáctá – Bolest a její otroci

Muhara pochopil význam výhružného dopisu velice dobře. Vzal odpočatého koně, spěšně si upevnil na záda Surisagamu a na lýtko Ratakaru, oblékl si poloviční zbroj a vyrazil tryskem z obrovského hlavního města. Doprovázela ho skupinka slíbených mužů. Vlastně to nebyli muži, byli to elfové. Bylo jich deset a jeli na rychlých bílých koních. Měli své luky na zádech s již napjatou tětivou a své dlouhé nože na sedlech koní. Muhara s sebou luk neměl, vlastně si ho spíše zapomněl vzít, uvědomil si, ale to už bylo pozdě. Jeli několik hodin v tichosti, když začal Muhara matně poznávat krajinu kolem sebe. Už přes rok tu nebyl, ale přece... a pak se dostal na skálu s vyhlídkou, nechal odpočinout koně a vyběhl nahoru pro lepší výhled. Před ním se mu rozprostřela rodná travnatá rovina, široká i dlouhá asi kilometr. Uprostřed ní se tyčila chabě palisádami chráněná rodná vesnice. Z komínů se kouřilo, brána byla otevřená, všude vládl klid jako když odjel. Nasedl na koně a pobídl do střemhlavého trysku ze skály přímo dolů. Věděl, že se nepochybně shledá se spoustou starých tváří, že ho budou vítat jako hrdinu a že by tam měla být i Mučača. Nemohl se dočkat. Navzdory tomu, že sráz byl ostrý a neopatrný jezdec by se zde mohl i s koněm zabít, elfové udrželi tempo a vyrovnali Muharův trysk.

Když dospěli k bráně, strážný Muhabier spal, opřený o svojí halapartnu ve stoje za bílého dne. Muhara ho tak znal, vlastně ho nikdy neviděl, když byl vzhůru, ani ho nikdy neviděl v jiné pozici či kdekoliv jinde. Muhara se tomu zasmál, nechal ho spát a i se suitou elfů nacválal na náves. Pohybovala se zde spousta muhaiů, známí i ti, kteří se Muharovi již vykouřili z hlavy. Všichni se tvářili ohromeně a jezdce nedůvěřivě sledovali, něco si šeptali a divili se. Muhara zabočil doprava, k nejkrásnějšímu domu z vesnice. Muhalův dům byl zamčený, se stále pečlivě okopanou zahrádkou. Muhara i elfové zde uvázali své koně a vešli do hospody za Muharou.

Bylo zde plno známých tváří, kteří si Muhary asi ani nevšimly. U pultu stála osoba v černém plášti, nic nepila, všichni se jí lehce stranili. Muhara v ní poznal Mučaču a přistoupil k ní. Posadil se vedle oné zakuklené osoby aniž by na ní pohlédl pro zachování nenápadnosti a ledabyle zdvihl ruku na znamení, že chce pivo. Když lidé spatřili elfy, s jekotem utekli od nejbližších dvou stolů kam se elfové pohodlně usadili.
„Jakou si měla cestu?“ zeptal se Muhara mimoděky Mučačy. Když se mu nedostavila odpověď, pomalu na ni pohlédl. Zakuklená osoba pomalu otáčela hlavu. Místnost zachvátil chlad, dva elfové vstali a tasili luky, zbylí se pouze tvářili znepokojeně. Navzdory zcela mírnému počasí se ozvala meluzína svištící okolo. Zvedl se mrazivý a bodavý vítr. A pak ona osoba otočila hlavu. Nebyla to Mučača.

Na Muharu se zpod kapuci a nepřirozené roušky stínů usmívala šklebící se ústa, ne mile se šklebící, spíše zcela nepřirozeně se šklebící ústa lebky. Byla to lebka, měla na sobě ale tenounkou vrstvu kůže. Oční důlky mělo stvoření nepřirozeně prázdné a přesto v nich mělo oči, zlé a neúprosné oči. Muhara vyjekl, nechal stát pivo na pultě a skočil vzad. Skoro všichni lidé z hospody bleskově utekli. Skoro všichni. Doposud nezpozorovaná skupina zakuklených postav na druhé straně hospody vstala a začala se přibližovat k Muharovi, až nebezpečně rychle. Elfové tasili luky a zasadili do tětiv šípy, vstali a zamířili systematicky na nepřátele.

„Představ si, že tě nějaký nevychovaný zmetek zabije. Jak by ses mu pomstil?“ promluvil nenadále kostlivec hlasem, který jakoby nevycházel z jeho úst, spíš jakoby ho šeptala meluzína všude okolo. Muhara už docela dobře chápal, s kým má tu čest a jeho podezření ještě utužilo, že si osoba vytáhla nechvalně známý meč Sind – Grenlíf z pouzdra na zádech. Muhara sice netušil, kde ho vzal, když sám viděl, jak ho jeden z muhaiů nenápadně stopil na bojišti po boji. Vlastně to ani nechtěl vědět, ještě by zjistil jak moc je Muweon mocný. Muweon pomalu vstal, sundal si kapuci a cvičně mávl Sind – Grenlífem. Elfové na nic nečekali a vypustili po něm salvu šípů. Muweon sebou cukl, lehce zprůhledněl a povylétl do vzduchu. Šípy jím prolétly skrz naskrz aniž by se ho dotkly. Elfové okamžitě vsadili do tětiv další šípy a Muhara se po Muweonovi rozmáchl Surisagamou, jejíž oheň nechal vzplanout. Muweon mu dal do cesty rozeklátou špičku svého Sind – Grenlífu, jak Muhara očekával. Chvíli spolu ledabyle bojovali, elfové se zatím pustili do dalších zakuklených kostlivců v místnosti. Pak se Muharovi podařil výpad hrotem a bodl Muweona do hrudi, do pravé strany hrudi. Meč jím projel jako máslem až po jílec. Muhara v duchu zajásal a zakroutil mečem. Pak si uvědomil, že meč není v Muharově těle, jen v jeho plášti, mezi jeho kostlivými žebry.

Pak ho něco napadlo. Rozžehl čepel Surisagamy jak jen to šlo. Muweonův plášť zprvu vzplál, pak ale zhasl. Muhara šokovaně vytáhl Surisagamu ven a spěšně pohlédl na její čepel. Byla studená, neustálý plamen neplápolal. Chvíli se snažil, po něco málo vteřinách se mu podařilo prolomit ledovou krustu a vzplanout ohněm. Pak Muweon přešel do série svých úderů. Bušil na Muharu tlustým, těžkým a nesmírně smrtícím koncem své zvláštní a smrtonosné zbraně. Jeho údery byly zcela zmatené, chaotické, neočekávané, nepravidelné, zvláštní, cizí... třikrát za sebou udeřil střechou a namísto toho, aby jak Muhara čekal znaveného nepřítele čekajícího nejspíš další úder střechou sekl rubovým či spodním sekem a ukončil jeho život (a asi by se mu to i povedlo) tak se prostě stáhl do obrany, jakoby mu došel program či se unavil. Nebo když se Muharovi podařilo dostat se do útoku, Muweon namísto krytí se rozeklálým hrotem své zbraně zkusil úder hlavicí meče. Kdyby něco takového udělal kdykoliv předtím v pevnosti Muhara, Muhagin by ho jistě pokáral co to vyvádí za nesmyslné chvaty. A v tom to právě spočívalo.

Muweon byl zcela nevypočítatelný. Na cokolov podobného Muharu nikdo nepřipravil, nikdy předtím nebojoval se soupeřem, který namísto nastavení záštity při úderu střechou chytil svůj meč za špatný konec a nastavil na obranu část meče, kde se většinou meč drží. Následně Muweon udeřil Muharu tupou stranou své zbraně přímo do pravé tváře. Muweon byl nepochybně výborný šermíř, který kdyby používal alespoň podobný styl boje jako Muhara, byl by vyhrál. Jenže on ne, on ho prostě nesekl do hlavy, ale udeřil tupou stranou. Zanedlouho dostal Muweon silně navrch, byl teď mnohem silnější než předtím té nedávné noci, když ho Muhara zabil. Elfové naproti tomu vyhrávali, zatím žádný z nich nebyl ani těžce zraněn a dva kostlivci již nehybně leželi na zemi. Pak se Muharovi podařil jeden výpad a přesekl provázek spínající Muweonův plášť. Ten s žuchnutím spadl na zem a odkryl Muweonovo tělo. Muweon měl na sobě černý oblek, na rukou měl černé kožené rukavice. Byl neskutečně vyhublý, vlastně byl opravdu jen kostra. Jediné, co měl a co kostry nemívají bylo něco jako srdce. Muhara viděl záhyby na Muweonově košili, jak pulsují a tepou jako srdce pod nimi. Bušilo pomalu, chladně a vyrovnaně.

Pak Muweon udeřil Muharu do břicha opět tupou stranou své zbraně překvapivou silou. Muhara odlétl naznak a prorazil zeď hospody. Dopadl na polovylidněnou náves na záda, se Surisagamou v ruce. Elfové za ním skočili a kryli ho semknutým útvarem proti dotírajícím zakuklencům. Pak přišel i Muweon. Muhara se rozhodl změnit strategii. Když viděl způsob boje elfů s jejich noži, napůl přivázanými k zápěstí, řekl si, že by možná proti Muweonovi obstáli lépe než on. Naproti tomu zakuklenci bojovali zcela všedně a předvídatelně, jako každý řádový voják. Elfové evidentně ale do této jejich primitivní taktiky krytí se záštitou a kombinací tří sestav úderů nepronikly.
„Vemte si ho, já je zvládnu!“ křikl na elfy Muhara. Ti se rozeběhli k Muweonovi, obestoupili ho a počali ho zasypávat sérií úderů. Muhara se ze země dostal sklopkou, dvakrát kolem sebe mávl Surisagamou a tasil ji. Zakuklenci si zcela synchronizovaně sundali kápí, tasili své zahnuté katany a udělali kolem něj napůl sevřený půlměsíc.

Neměli zcela klasické lebky jako Muweon či každá normální mrtvola. Měli ve hlavách zatlučené hřebíky, zámky na ústech, trnové koruny, potrhaná pouta a následky nemilosrdného mučení. Většině něco chybělo, končetina nebo kus kostry. Měli rozdrásané obličeje a nezřetelné nápisy vypálené do čel. Neměly též prázdné oči jako Muweon, jejich oči rudě plály. Plály nenávistí a touhou po neurčité pomstě světu za své zjevné silné utrpení. Na pláštích měli zvláštní nezřetelné symboly, nepochybně cizím jazykem. Bylo jich sedm. Byli napůl éteričtí, lehce průhlední. Sálala z nich tma, zima a pocit nezřetelné nenávisti. Pak s řevem meluzíny začali bušit do Muharovy obrany. Měli všichni obouriční katany, meče z východu. Tyhle ale nebyly jako ty z obrázků z učebnic v pevnosti. Nebyly krásné, zdobené a smrtící. Byly orezlé, staré, otupělé, zubaté a špinavé. Při každém úderu ocele o ocel se z nich kus odsypal nebo ulomil. Muhara ale zanedlouho poznal, že to nejsou klasické staré a neefektivní zbraně do šrotu. Plála z nich magická energie, Muhara zřetelně slyšel jejich pláč a řev kdykoliv se na nějakou z nich soustředil a jejich démonický a zlý smích pokaždé, když nějaká z těchto zakletých čepelí narazila do jeho brnění. Muhara je dosti silně podcenil. Tito duchové vůbec nebyli slabí a všední nepřátelé. Byli nepřekonatelní, sálal z nich neskutečný strach a bojovali velice obratně. Když Muhara některého z nich zasáhl, buďto to jím hladce prošlo bez zranění nebo mu prostě usekl kus kosti či jejich koženého brnění pod plášti. Po chvilce se jednomu z nich, tomu se zámkem na ústech a obrovským počtem ran a vypálenin na kostech podařilo seknout Muharu do již nekrytého ramene. Rána by sama o sobě nebyla tak strašná, vlastně to bylo jen škrábnutí. Hrozně to ale bolelo. Z rány mu šel nazelenalý dým a celé to pálilo. Muhara neslyšel nic jiného než ukrutný ztrápený smích. Jeho doposud pohodový boj se změnil v noční můru.

Smály se na něj spousty ztracených duší, duší z jejich zbraní a jejich vlastních duší. Přály mu nesmírně bolestivou ukrutnou smrt, alespoň tak ukrutnou, jako potkala je samotné. A přesně to se zatím Muharovi dostávalo. Kdykoliv se špatně kryl, z kterékoliv strany, přišel úder. Dostatečně tvrdý na to, aby Muharu sekl až do masa a schválně příliš měkký na to, aby mu vážně ublížil. Z každé jeho nezhoubné, ale přesto velké rány mu šla zelená pára do oblak a bolest do celého těla. Už to nevydržel. Po dalších snad deseti ranách do pravé paže upustil Surisagamu a svalil se na zem. Rukama si kryl hlavu a byl schoulený do klubíčka. Rány se stupňovaly, dopadaly všude. Neexistovalo nic jiného než ukrutná bolest a slepá nenávist. A všechen ten smích okolo. Stále se smál, čím víc Muhara trpěl, tím víc. Jeho bolest těm stvůrám prospívala, osvobozovala je, neprahly po ničem jiném než po tom udělat někomu to, co kdysi někdo udělal jim. Pak bolest ustala, seance nenávisti polevila. Muhara si uvědomil, že pravděpodobně umírá, že opouští své trpící tělo. Cítil přibližně to samé, co asi cítili jeho pomstychtivostí šílené vrazi. Cítil nenávist k nim a ke světu. Chtěl se vrátit do těla, ne do svého, ale do těla, které s těmi sedmi pořádně zatočí, pak je všechny dát na skřipec a přidělat jim do hlav pár hřebíků.

Pak ho někdo chytil za ruku. Muhara si teprve teď začal uvědomovat co vidí. Viděl kolem sebe nepravidelné podivné tvary a barvy čehosi zpřeházeného a rozostřeného. A přímo před ním byly dveře. Nebyly to dveře, vlastně to byl disk. Světle zářící disk, v průměru asi tři metry. Muhara ale věděl, že do něj lze vstoupit. Vlastně by přesně to udělal, kdyby ho nechytila něčí ruka. Pořád ho držela. Ten disk byl krásný, lákavý. Naproti tomu rozostřená krajina za ním byla ošklivá. Stále v ní převládal pocit bezcílné nenávisti a bolesti. Pak se nad podivnými předměty začalo objevovat sedm hlav, sedm neskutečně zmučených hlav. Všechny volaly Muharu k sobě, chtěly ho roztrhat. Pokusil se vykroutit se ruce, která ho táhla zpět do světa živých a vstoupit do portálu. Zabral ze všech sil. Ne, ruka ho držela moc pevně. Nakonec se rozhodl se vrátit. Ruka mu pomohla. Pak ucítil zase staré známé pocity. Bolest, nenávist, utrpení, bezmoc... ale mezitím ještě něco jiného. Ruka stále svírala tu jeho, nebylo mu to nepříjemné. A mezi těmito pocity světa ucítil další pocit, kvůli kterému mu možná stálo za to se sem vrátit.
...lásku

To be continued!

Himbajs (c)2009 Všechna práva vyhrazena! Kopírování zakázáno!