Muhara-soupis dílů-2.část:...bojovník se Surisagamou

Muhara 8

Část osmá-Velký Mučai

Seběhli jsme po schodech. Dole už jsme neutíkali, nýbrž jenom šli. Ještě by jsme byli nápadní. Už jsme stejně všechny pronásledovatele svými nadlidskými výkony zlikvidovali, až na Mučaču, která nás zrovna nepronásledovala. Schovali jsme zkrvavené zbraně pod pláště a začali si regenerovat rány. Nikdo z nás nebyl vážně zraněn. Ubírali jsme se po úzké ulici stále dopředu. Pak jsme našli přesně to, co jsme nevědomky v hloubi duše hledali. Na drobném náměstíčku stála mapa. Prodrali jsme se davem Mučaiů stojících na náměstí a přišli až k mapě. Nahoře poblíž hor, ve kterých má Muhagin pevnost a byla značka „stojíte zde“. Začali jsme zkoumat kudy by jsme se měli ubírat a vymýšlet cestu zpět domů.
„Věděli jsme, že zamíříte sem“ řekl chladným hlasem muž stojící nalevo ode mě. Byl zahalený do černého pláště a prohlížel si mapu, nebo to alespoň tak dělal.
„Kdo jste?“ vykoktal jsem ze sebe.
On luskl a kolem nás se shromáždila nespočetná kupa lidí. Všichni si ze sebe shodili civilní oblečení, pod kterým měli brnění a tasili zbraně.
„Já jsem Muweon“ odpověděl prostě.

Pak se ke mně otočil. Do obličeje mu stále nebylo vidět. Muhajfa si zatím vytasil meč a zkoumal možná dobrých padesát ozbrojenců.
„Vzdejte se a pojďte se mnou“. Pravil muž, který sám sebe nazýval Muweonem.
„Ani mě nehne, radši chcípnu“ zařval Muhajfa. Napadl ho asi podobný plán jako předtím – rukojmí. Rozeběhl se k Muweonovi s mečem v ruce. Chtěl jsem ho podpořit, ale než jsem stihl cokoliv udělat, Muhajfa se vznesl do vzduchu. Muweon jen luskl prsty a Muhajfův plášť vzplanul. Pak se Muhajfa snesl k zemi, oheň kterým hořel vyhasnul a Muhajfa upadl do bezvědomí. Vytasil jsem meč, který mi ale účinkem Muweonovy magie vypadl z ruky a shořel. Položil jsem nůž na zem a zvedl ruce. Ozbrojenci mě obestoupili a svázali ruce za zády tuhými řemeny. Začali mě i s Muhajfou vléct někam neznámo kam do centra města. Za dobrou hodinku soukání se v poutech nás přivedli před honosný dům, vlastně to byl spíš zámek. Zatáhli nás dovnitř. Zámek měl čtyři patra a dvě velké věže s vyhlídkou. Kolem dokola byl vysoký železný plot a všude spousta stráží. Když jsme vešli dovnitř, interiér byl ještě luxusnější. Odvlekli nás do místnosti ve třetím patře. Muhajfu, který byl stále v bezvědomí zase odvlekli někam jinam a mě nabídli, ať se posadím na židli. Udělal jsem tak. Pak zavřeli dveře. Spolu se mnou v místnosti zůstal Muweon, s tváří stále zakrytou kapucí a jakýmsi neprůhledným stínem. I když v místnosti bylo světlo a Muweon měl kapuci sotva na čelo, nebylo mu do tváře vidět, jakoby žádnou neměl. U dveří stáli dvě stráže vyzbrojené dlouhými meči. Muweon se také posadil.
„Víš, proč jsme tě sem přivedli?“ zeptal se mě.
„Protože jsem Muhai a chcete ze mě dostat informace?“ odpověděl jsem.
„Ne, to ne. Tvé informace o umístění Muhaginovy pevnosti už stejně máme a nic jiného nevíš. Jsi tu kvůli něčemu docela jinému.“ řekl.

Nevěděl jsem vůbec o co mu jde, až pak mi to došlo. Zabil jsem přece Mučadona! To bude asi ono, ale co s tím chtějí oni dělat?
„Jsem tu, protože jsem zabil Mučadona? Zeptal jsem se.
„Ne, to také ne. Ten starý blázen si to zasloužil. Půjčili jsme mu ho a on tě skoro nechal zdrhnout, hlupák jeden stará.“ odpověděl mi.
Pak konečně přestal pokládat otázky a začal vysvětlovat.
„Mohli jsme tě zabít, ale nezabili, protože víme, že nám budeš ještě relativně dost užitečný. Teda alespoň náš pán si to myslí. Neví se jak, ale předpokládám, že nám budeš užitečnější živý než mrtvý. Aby toho náš pán zjistil víc, musel by tě vidět a o to mi taky přesně jde.“ pronesl svým monotónním hlasem.
„Jaký váš pán?“ zeptal jsem se nesměle. „A co se mnou bude, až to zjistí.
„Náš pán, Velký Mučai jak ho znáte vy Muhaiové. Velký vůdce a učitel našeho národa, Muhaginův bratr.“ odpověděl.
„A co s tebou bude, až to zjistí? To záleží na tom co zjistí, taky může zjistit, že se mýlil a pak tě hned zabijeme“. Z toho jsem teda valnou radost neměl. Pak mě stráže chytili a vlekli pryč. Nebránil jsem se, šel jsem dobrovolně. Pak jsem si vzpomněl. „Co bude s Muhajfou?“ křikl jsem na Muweona (měl mimochodem legrační jméno, byl to Mučai a jeho jméno nezačínalo na Muča, toho museli mít rodiče tedy dost málo rádi, ale netroufl jsem si o tom mluvit, ještě by mi něco udělal).
„Muhajfa? To je ten druhej? Jo, toho zabijeme“ křikl na mě přes dveře a lehce se zasmál.

Pokusil jsem se vykroutit se strážím, ale nešlo to. Odtáhli mě pryč ze zámku do jiného sídla. Ještě podstatně bohatšího. Byl to obrovský palác, většina zdí byla pozlacená a všude byly rozvěšeny obrovské obrazy. Bylo tu přítmí a nepůsobilo to tu ani trochu sympaticky. Všude bylo ticho a naše kroky se odrážely od zdí a zase zpět k nám. Byl tu černý koberec. Došli jsme až nahoru do vysoké věže po mramorových schodech. Otevřeli jsme zdobené dubové dveře a vstoupili dovnitř. Byla tu možná třicet metrů dlouhá místnost. Na druhé straně bylo velké okno se zataženými závěsy. Před oknem byl stůl a za ním křeslo, nebo spíš trůn. Ke stolu vedl koberec po jehož stranách stálo dvacet vojáků, všichni v černo - stříbrném a s dlouhými meči. Na trůně seděl jakýsi muž. Byl oblečen v černém a skrze tmu mu nebylo vidět do tváře. Na hlavě měl něco jako korunu a na trůnu mu visel meč. Zamrazilo mě v kostech. Celé to tu působilo nepříjemně a strašidelně. Stráže mě strčili ať jdu dál, uklonili se a odešli. Šel jsem nesměle po koberci směrem k trůnu. Přišel jsem až těsně před stůl za kterým trůn stál a podíval se na Velkého Mučaie. Byl nízký, ne moc silný a měl zcela bílou kůži. Oči měl černé a v tváři ostré rysy. Byl vyhublý. Vlasy měl černé, rovné, spíše delší. Na hlavě měl korunu z jakési bílé látky zapletenou do složitých tvarů a na krku se mu houpala černá půlka amuletu na masivním řetězu. Jeho pohled byl zcela nemilosrdný a koukal se přímo na mě.
„Ty jsi Muhara!?“ zařval na mě naplno.
„Ano“ odpověděl jsem mu potichu.
Na stole mu ležela křišťálová koule na stojanu z kostí, velká černá kniha a nůž.
„Nastav ruku“ šeptl mi potom. Lekl jsem se. Co mi chce udělat? „Doháje tu ruku!!!!“ zařval na mě zplna hrdla. Nesměle jsem směrem k němu vztáhl pravici. Nůž sám vzlétl ze stolu a sekl mě do žíly na ruce. Vykřikl jsem, bolelo to. Pak mi bleskovým pohybem ruky chytil tu mojí a držel jí nad knihou. Když moje krev pokapala knihu, pustil mi ruku a rána se na ní okamžitě zahojila. Knihou projel blesk a Velký Mučai jí otevřel. Pak chvíli četl.
„Kdo je to Muhala!!?“ zaječel na mě svým neúprosným hlasem, z nějž bylo cítit zlo a vztek.
„M-m-m- můj děda“ odpověděl jsem nesměle.
„A kde je!!!?" zječel na mě.
„Nevím“ odpověděl jsem polohlasně.
„Řekni mi to!!! Koukej mi to říct!!!“ Začal nelidsky ječet. Jeho hlas se ozýval všude okolo.

Doteď nehybně seděl na židli, teď se ale odrazil rukama od opěrátek židle, vymrštil se, přeskočil stůl a než jsem stihl zareagovat, kopl mě do hrudi. Odlétl jsem možná deset metrů, dopadl na zem a převalil se do kotoulu vzad. On se odrazil od stolu a skočil až ke mně. Dopadl na mě a bolestivě mě povalil na záda. Každý jeho dotek příšerně bolel a vysával ze mě život. Pak dal ukazováček a prostředníček s dlouhými rudými nehty k sobě, ostatní prsty schoval do dlaně. Jeho prsty zazářily a přitiskl mi je na krk. Bolelo to. Bolest a čisté zlo, které stálo, nebo spíš klečelo nade mnou mě přinutilo zavřít oči. Viděl jsem černou půlku amuletu, všude tmu a dokola se opakoval jeho hlas.
„Řekni to!!!! Kde je?!!“. Ozývalo se mi v uších.
„Ne – ne – já nevím“ vykoktal jsem ze sebe.
Pak ještě přiostřil a začal vyhrožovat. „Zabiju tě, zničím tě, roztrhám tě na malý kousky, vytrhám ti vnitřnosti nohou a narvu zpátky rukou!!!!“ řval na mě neustále.
„Já nevím“ řekl jsem popravdě. Ještě trochu zesílil.
„A kde alespoň myslíš, že je!!?“ ozývalo se mi v hlavě.
„V naší vesnici, tam na jihu“ odpověděl jsem.
Cítil jsem, jak se mi had v jeho mysli vkrádá do mé. Snažil jsem se bránit se, ale nešlo to. Sám jsem si vzpomínal na všechno, co jsem o Muhalovi věděl a vzpomínky se mi ztrácely před očima. Pak všechno ustalo a já otevřel oči. Rychle jsem dýchal a koukal stále do neúprosných očí Velkého Mučaie.
„Děkuji ti pěkně“ řekl posměšně.
„Co s ním chcete udělat? Zeptal jsem se ho.

Začal se nenávistně šklebit a smát. „Vyrvu mu srdce, utrhám mu končetiny a roztrhám mu břicho.“ pronesl posměšně a nenávistně. Neměl jsem sílu mu odporovat, ani bych to nijak nedokázal. Pak skočil salto dozadu a hladce usedl na své místo. Vstal jsem a přišel zpět k němu.
„A co bude teď se mnou?“ zeptal jsem se nesměle. Velký Mučai se zasmál svým odporným hlasem. „Teď vypadni, nebo tě roztrhám na malinkatý kousky. A ať tě ani nenapadne se někdy vidět s Mučačou!“ zařval na mě nemilostně a pak se uvelebil v křesle. Dal nohy na stůl a ukázal na dveře. Byl jsem trochu zmatený, dost jsem přemýšlel o tom, co se teď stalo. Vyšel jsem ze dveří. Vedle mě šly stráže a hlídali abych neutekl. Byli čtyři, zbylí zůstali u Velkého Mučaie. Pak jsem si vzpomněl, že musím zachránit Muhajfu. Když jsme byli v přízemí, zahlédl jsem oknem Dva muže vedoucí Muhajfu už při vědomí kamsi pryč. Nečekal jsem ani půl vteřiny. Strčil jsem vší silou do strážce, který vypadal nejnebezpečněji. Ten to zcela nečekal a přepadl na záda. Nemohl vstát, tížilo ho masivní brnění. Sebral jsem mu meč a rozmáchl se po dalším Mučaiovi. Ten překvapivě rychle uskočil a všichni tři tasili meče. Neměl jsem čas, chuť ani prostředky je zmalovat, tak jsem se rozeběhl k oknu, za kterým byl Muhajfa a skočil. Sklo mě ani nepořezalo a už jsem stál venku. Když mě Muhajfa spatřil, dal pěstí jednomu za strážců a natáhl ruku směrem ke mně. Hodil jsem mu meč a on hladce probodl druhého Mučaie. Začali jsme utíkat k vratům. Mučaiové nás sice pronásledovali, ale nevypadalo to, že jim na nás nějak záleží. V klidu jsme přišli zpět na náměstí s mapou a vydali se směrem k Muhaginově pevnosti.

Muhara 9

Část devátá-Král

Opustili jsme město a šli neznámou krajinou směrem asi na sever do hor. Neměli jsme s sebou zásoby jídla a vody ani oblečení, ve kterém by nám nebyla zima. Šlo se nám značně nepohodlně. Jedli jsme jen to, co jsme našli nebo ulovili a pili jen vodu z potoků. Za pár dní jsme našli pěšinu a šli po ní. Muhajfa našel na větvičce u pěšiny kousek černého pláště, takového, jako nosí Mučaiové. Pravděpodobně nás tudy nesli. Mezitím jsme si povídali kdo se jak měl a co se stalo se zbytkem Muhaiů co s námi byli. Dozvěděl jsem se, že Muhajfu někdo omráčil asi deset sekund po mém probodnutí a že toho neví o moc víc jak já. Když upadl do bezvědomí, naši lehce vyhrávali, ale ztráty byly těžké. Po pár dnech jsme se dostali na paseku, kde se bojovalo. Supi a hyeny si dali práci s odklízením mrtvol, jinak tady ale všichni zůstali. Procházeli jsme se kolem mrtvých těl a hledali jsme někoho, koho jsme znali. Nikdo známý tady ale neležel a tak jsme se vydali k Muhaginově pevnosti. Našli jsme ji docela rychle. Z komína se kouřilo, takže v ní stále někdo byl. Přišli jsme ke vratům a Muhajfa zaklepal. Dveře se otevřely a mi vstoupili dovnitř.
„Muharo, Muhajfo! Věděl jsem, že se vrátíte“ pravil Muhagin sedící na svém křesle jako vždy naproti dveřím a popíjející vodu.

Něco se tu ale změnilo. Stěny byly vymalovány a všude bylo živo. Nehořelo tu pár svíček jako minule, ale u stropu byl velký lustr. Všude tu chodili sem a tam spousty různých Muhaiů, civilistů i vojáků. Přišli jsme k Muhaginovi. Měl kolem očí zavázanou bílou pásku a byl plešatý, jinak to byl ale stále on. „Co se vám stalo, mistře?“ zeptal jsem se ho.
„Při boji jsem přišel o oči“ odpověděl prostě. „Utíkal jsem a zavadil o větvičku s trny, která mi vypíchla oko. O druhé jsem přišel při pádu. Narazil jsem si ho na pařez“ odpověděl s úsměvem. Nechtělo se mi věřit, že mistr Muhagin je takový nemotora, ale stále to bylo možnější, než že si dělá legraci. To nikdy nedělal. Ještě ten den jsem mu vyprávěl o Velkém Mučaiovi, o Muweonovi, Mučadonovi a Mučače.
„Vážně Velký Mučai ani nenaznačil, jak jim máš být užitečný?“ zeptal se.
„Ne“ odpověděl jsem mu. Zeptal jsem se ho, jestli to neví on, ale nevěděl. Pak jsem si vybavil, že Velký Mučai naznačil něco jako, že jsou s Muhaginem bratři. Zeptal jsem se ho na to.
„Ano, je to tak.“ pronesl. „Oba žijeme už přes devět set let a vedeme své národy proti sobě. Kvůli amuletu. Já mám jednu půlku a on má druhou. A to nedělá dobrotu. Pak jsem se ho zeptal na Muweona, co je to zač. Bylo zvláštní, že si dokázal stínem zakrýt tvář a ovládal i magii vzduchu, která je pro Mučaie skoro nenaučitelná.
„On není Mučai“, vyvedl mě z omylu Muhagin. „Je skoro stejně starý jako já nebo Velký Mučai. Táhne to tak nějak zvláštně. Připojí se vždy na stranu, která vyhrává. Není ani Muhai ani Mučai, proto ovládá bezproblémově všechny druhy nejrůznější magie. Není ani živý, ani mrtvý. Kdysi dávno sice zemřel, ale síla amuletu ho vrátila zpět na svět. Ani spojený amulet ale nemá takovou sílu, aby někomu dal tělo.“ vysvětlil mi.
„On tedy vlastně nemá tělo?“ zeptal jsem se mistra. „Nemá tělo, je to jen duch. Nenech se tím ale zmást! Je mnohem mocnější než by si mnohý smrtelník kdy dovedl představit. Přesvědčením není ani dobrý, ani zlý. Uvítal bych ho, kdyby se k nám přidal, dělal by nám dobrou posilu.“ odpověděl dlouze.
„A jakto, že je tak silný, když ani nemá tělo?“ zeptal jsem se ho.
„Protože pohlédl kdysi dávno na spojený amulet, který mu dal neskutečnou moc. Vlastně Muweon není postava ani osoba. Možná by se dal kategorizovat jako bytost. Amulet mu dal sílu, ale i poslání. Jeho životním úkolem je držet válku a nechávat amulet osudu rozpůlený.“

Pak jsem se ho zeptal, jak je možné, že znal naše jména ještě před tím, než jsme promluvili, když je slepý.
„Poslední dobou mi zrak stejně už moc nesloužil, proto tu bylo jen pár svíček a přítmí, aby mi oči ještě chvilku sloužili. Stejně jsem si ale přivykl všechno dělat i bez očí.“ vysvětlil.
„A jaktože Velký mučai, když je stejně starý jako vy vidí dobře a vypadá mnohem mladší?“ zeptal jsem se zase.
„Díky lektvarům, které vyráběl Mučadon ve své továrně. Mučadon byl šlechtic, který tě měl se svou skupinou za úkol přivést.“.
To jsem netušil, že jsem tak důležitý pro Mučaie, dost mě to překvapilo. Pak Muhagin luskl a přiběhl nějaký mladý páže.
„Ten meč“ rozkázal Muhagin. Páže odešel, hned se zase vrátil a podal mi Surisagamu. Ještě si k tomu tak hezky poklekl a sklonil hlavu, až mě to skoro dojalo. Vzal jsem jí a poděkoval.
„Příště si jí líp chraň. Našli jsme jí ležet v trávě na bojišti potom co tě odtáhli“ pravil můj slepý mistr. Poděkoval jsem mu. Zvědavost mě nenechala jen tak stát a tak jsem se začal vyptávat. „Mistře, jak jste ale přišel o vlasy a proč je tu najednou tolik lidí?“ zeptal jsem se. Muhagin si povzdechl.
„Věděl jsem, že se zeptáš“ řekl skoro smutně. „Vlasy jsem si ostříhal sám, protože jsem tehdá po dlouhé době vyšel na světlo a všiml si, že je mám šedivé (už je měl šedivé víc jak tři sta let!) a ty lidi sem šli sami, připojí se k nám na cestě do města.“ vysvětlil, i když jsem z toho moc nepochopil. „My někam půjdeme?“ zeptal jsem se jako hlupák.
„Ano, půjdeme do královského města, kde se král nechá znovu korunovat. Spory s Mučai přerostly přes určitou mez a bez krále Muhaiů a centralizace to dál nepůjde.“ řekl.
„A kdo bude ten král Muhaiů a kde leží to město? Ptal jsem se dál.
„Víš, já jsem právoplatný král všech Muhaiů a to město leží daleko na západě, u moře“.

To mě docela vzalo. Starý mistr Muhagin byl králem všech Muhaiů! Pak jsem se ho zeptal, jestli se Velký Mučai také nechá korunovat králem Mučaiů. Odpověděl, že pochopitelně ano. „Mučaiové nepřipustí, abychom byli centralizovaní a oni ne. Budou s námi dál válčit a co hůř, nebudou sami, mají spojence. Spousty spojenců. Naštěstí ještě nedorazili na naši zem, ale oni přijdou a až přijdou, bude to stát doopravdy zato“ pronesl potom tiše.
„Kdo jsou ti jejich spojenci?“ zeptal jsem se.
„Démoni, všelijaké zrůdy žijící předaleko od naší země na východ. Není jisté, že dorazí. Ale docela bych se divil, kdyby nedorazili.“ řekl vážně.
Pak jsem se s ním rozloučil a odešel spát zase do své obvyklé postele po dlouhé době cestování. Dlouho do noci mi vrtaly hlavou události posledních pár dnů. Muhagin jako král, neznámí démoni z východu, kteří nás přijedou zničit a hlavně Mučača. Proč se k ní nemám přibližovat? A proč jsem jí nezabil, když přísahala, že ona mě zabije? Splní to? Uvidím jí ještě? Bylo to zvláštní, ale nedokázal jsem si popsat pouto spojující mě a Mučaču. Nenávidíme se, přinejmenším ona mě a přesto se nemáme sejít a nechceme si ublížit. Kdyby mi ona chtěla ublížit, byla by mě tehdy na té střeše tím obouručákem snadno zabila. Bylo to nepochopitelné. Usnul jsem až pozdě, netušící co mě čeká v budoucnu. Kdybych to věděl, asi bych se zamkl někam do sklepa a zapomenul na všechen svět kolem sebe...

Muhara 10

Část desátá – Mučarix

Ráno jsem se vzbudil odporně pozdě. Vstal jsem a hned po snídani se stavil za Muhaginem. Seděl tam jako vždy – v hale na svém trůně pod oknem proti dveřím. Byl oblečen do královského hermelínu a měl ostříhané vousy. Pozdravil jsem ho, on mi pozdrav letmo opětoval. Celý den jsem strávil povídáním si s ostatními cvičenci o tom, co se nám s Muhajfou stalo. Pak z nepochopitelných důvodů Muhagin zavelel sbalit si věci a rychle se přichystat k odchodu. Celá pevnost byla vyklizena během pár minut. Vzali jsme kočár tažený dvěma koňmi – jedinými, co tu v pevnosti byli – a vydali se rychle pryč. Cestou jsme se vyptávali Muhagina, co se děje. „Ví, kde jsme a pokusí se nás všechny zabít. Velký Mučai vyslal stovky Mučaiů jen proto, aby mě zabili, ukradli mi moji půlku amuletu a tebe pravděpodobně odvedli za Velkým Mučaiem.“ Ta představa se mi nelíbila, tak jsem raději přidal do kroku. Už dlouho jsem si ale lámal marně hlavu s jednou věcí. Nedalo mi to a zeptal jsem se Muhagina, jak je to s těma dvěma půlkama amuletu. Muhagin si odkašlal a pak začal vyprávět. „Kdysi příšerně dávno byl amulet, byl spojený a lidé se měli dobře. Pak ho ale někdo rozpojil, neví se kdo a neví se proč, když se tou dobou všichni měli díky němu dobře, ale na tom ani nesejde. Jednu půlku jsem dostal já, náčelník jednoho z tehdá žijících kmenů a druhý můj bratr – Velký Mučai. Od té doby je tady na zemi trvalá válka. Válčí v ní nesčetná množství Muhaiů a Mučaiů. A k tomu amulet sám povolává nejrůznější příšery a stvoření z dalekých krajů i jiných světů, které se ho nesnaží spojit, ale získat ho a s ním i moc, kterou má. Amulet musí být spojen, ale ne jen tak. Kdyby ho spojil Velký Mučai, udělal by peklo na zemi. Kdysi jsme oba dva byli dobří, ale černá půlka amuletu umí rozsévat jen zlo, zatímco bílá dobro. Amulet osudu může být nástrojem míru i teroru, záleží jenom na tom, které ze spojených půlek dá uživatel přednost.“ vysvětlil král.

Věděl jsem, že na jih od nás jsou statisíce dalších Muhaiů a Mučaiů, kteří žijí víceméně v míru mezi sebou, dokonce spolu bydlí ve městech a tady na severu je situace horší, Muhaiové a Mučaiové se na potkání zabíjí a vedou proti sobě výpravy, ale kdyby se do války zapojil i jih, jak Muhagin naznačil, že se stane... a k tomu ty démoni. Viděl jsem pár mrtvých démonů vystavěných u dědy v domě a nechtěl bych se s nimi setkat, když ještě žili. A pak ještě ti útočníci z cizích světů, co vidíme v noci na obloze. Neměl jsem chuť se Muhagina dál vyptávat na to, co jsou zač, ale věděl jsem, že z toho nic dobrého koukat nebude. Pochodovali jsme dál a když jsme se dostali na kopec naproti od pevnosti, uviděli jsme jak se z místa, kde stála pevnost valí kouř. Všichni jsme se ani nehnuli a chvíli zmlkli a poslouchali. Byl slyšet dusot tisíců bot, viděli jsme v dálce kopí trčící do vzduchu blížící se k nám a spousty Mučaiů s jediným cílem – zničit nás a získat amulet. Odhodili jsme nepotřebné věci a rozeběhli se. Za běhu jsem se navlékl do kyrysu a nasadil helmu. Surisagamu jsem si odepnul od pasu a přivázal na záda, aby se mi lépe běželo. Z žebřiňáku taženého koňmi jsem si vzal štít, luk a toulec šípů. Věděl jsem, že když, nebo spíš až nás doženou, výsledek stejně nezvrátím, ale přece. Po možná deseti kilometrech jsme měli přestávku. Muhagin si dřepl a přitiskl ucho na zem. Pak vstal. „Vyslali jezdce na koních, musíme značně přidat“. To byla špatná zpráva. Štít, kyrys i přilbu jsem vrátil do žebřiňáku a rozeběhl sprintem na jih spolu s ostatními. Muhagin navzdory svému stáří běžel nejrychleji jako první a všechny nás poháněl. Ti, co už doopravdy nemohli si sedli na žebřiňák a nabírali nové síly. Pak to přišlo. Jeli jsme po pasece a z lesa za námi se vyřítil jeden jezdec. Byl sám – nejrychlejší z Mučaiů. Na sobě měl černý plášť a stříbrnou masku a rukavice. Nebál se nás, i když byl sám a nás bylo bezmála padesát. V ruce držel dlouhé kopí a hnal se přímo na Muhagina. Ten se zastavil a otočil. Byl slepý, ale vsadil bych se, že věděl, co se děje. Pomalu mu vycházel naproti. Mučai jel vší rychlostí s kopím před sebou na Muhagina, připraven ho propíchnout. Až teď mi došlo, že Muhagin sice ví o jezdci, ale nemůže vědět o tom kopí. Rozeběhl jsem se mu na pomoc, ale nestihl jsem to. Jezdec bodl vší silou v trysku po Muhaginovi.

Ten kopí ale chytil těsně za hrotem do pravé ruky a škubl s ním na stranu. Mučai s křupnutím dopadl na zem a kůň se zastavil. Muhagin ho tam jen tak nechal ležet a sténat nad zlomenými kostmi. Pak Muhagin nasedl na Mučaiova koně. „Pojedu s dovolením napřed sehnat pomoc a zachránit amulet. Z toho, že nevidím si nic nedělejte, do města trefím. Utíkejte co nejrychleji a zachraňte se.“ křikl na nás ze sedla a odjel tryskem. Z toho jsem moc radost neměl, na jednu stranu zachrání amulet, na druhou stranu byl ale naší největší oporou v případě napadení Mučai. Rozeběhli jsme se za ním. Další jezdci byli naštěstí dostatečně vzdálení, abychom se ještě chvíli mohli snažit zachránit.
Zanedlouho nad námi osud vynesl ortel. Běželi jsme lesem a museli kličkovat, aby nás nedostali smrtící šípy. Někteří z nás ztratili trpělivost nebo vytrvalost a pokusili se jezdcům vzdorovat násilím, ti pak ale měli jen málo času uvědomit si, že to byla hloupost. Běžel jsem vepředu, vedle Muhajfy hned za žebřiňákem taženým koňmi. Vedle mě se do kmenů stromů zabodávaly šípy. Slyšel jsem za sebou rychlá kopyta koně jak se blíží, ale nemohl jsem se v tom spěchu otočit. Ještě jsem zrychlil. Nemělo to smysl, kůň byl mnohem rychlejší, ale pokusil jsem se mu prostě utéct. Když už jsem cítil, jak mi dýchá na záda a jak se jezdec připravuje k úderu, který zkoncuje můj život, rychle jsem udělal kotoul do strany a přitom si ze zad bleskovým pohybem serval luk a vytáhl z toulce šíp. Zasazení šípu do tětivy mi netrvalo ani půl vteřiny a hned jsem vystřelil. Měl jsem štěstí, jezdce jsem zasáhl do zad. Luk jsem jen pustil na zem a toulec si odepnul ze zad, aby se mi lépe běželo. Dohnal jsem dohnal Muhajfu a běželi jsme dál. Chvíli na to nás přestali mordovat za běhu a předjeli. Snažili jsme se kličkovat a dostat se z jejich sevření, ale bylo jich moc a nás málo. Obklíčili nás. Jezdci sesedli z koní a zablokovali nám cestu pryč. Vydechnul jsem si a připravil se na boj a následnou smrt. Hledal jsem, kudy bych mohl utéct, ale nešlo to. Bylo nás tu něco přes čtyřicet. Stáli jsme v kruhu v jejímž prostředku byl žebřiňák, který nám kryl záda. Mučaiů bylo možná sto a přijížděli další. Dokonce už začali i přibíhat ti, co neměli koně a přesto stačili našemu tempu. Mučaiové čekali na posily aby nás mohli vyřídit beze ztrát, To jsme nesměli připustit, napadlo mě. Z žebřiňáku jsem si vzal štít a dva nože. Nože jsem si zastrčil do bot a vytáhnul Surisagamu. Pak jsme se rozhodli zkusit útok.

Vyběhl jsem dopředu. Surisagamu napřáhl a štít dal před sebe. Oheň Surisagamy se rozžehnul do obrovských rozměrů. Udělal jsem poryv větru, tak silný, že tři Mučaie stojící vepředu povalil. Napřáhl jsem Surisagamu před sebe. Vyšlehl z ní obrovský plamen spalující vše přede mnou, včetně Mučaiů. Pak jsem se rozehnal naslepo Surisagamou. Rozbil jsem štít, který mi Mučai dal do cesty a pak jsem bodl. Jeden Mučai se odhodlal a sekl po mě vší silou obouručním mečem. Praštil jsem do jeho letícího meče štítem. Oba celky se srazli, zakousli do sebe a spadli na zem. Ohnal jsem se po něm svým mečem a zasáhl ho. Svalil se na zem. Podíval jsem se po svých spolubojovnících. Vedli jsme si moc dobře, i když jsme všichni věděli, že dlouho vzdorovat nemůžeme. Přiběhl jsem na pomoc Muhajfovi. Stáli jsme zády k sobě a sráželi hordy nepřátel na kolena. Zanedlouho jsme je – i když to zní neuvěřitelně – pobili. Respektivě ty, co sem přijeli jako první. Pak jsme si všimli falangy pěšáků blížících se relativně rychle k nám. Chtěli jsme nasednout na koně zabitých Mučaiů, než jsme tak ale udělali, ze stromu se spustil Mučai. Nebyl jako ostatní. Měl černý plášť prošívaný stříbrem a neměl ani kapuci ani masku. Rukavice i boty měl stejné jako ostatní a to stříbrné. Měl středně dlouhé rozcuchané černé vlasy, černé oči a velmi ostré rysy. Byl relativně hubený, ale velmi svalnatý. Mohlo mu být tak sedmnáct, osmnáct jako mě. Nejblíž jsme od něj byli já s Muhajfou. Oba jsme instinktivně tasili meče a namířili je na něj. On nereagoval a blížil se k nám. Už byl tak daleko, že kdybych ruku prudce natáhl ještě víc, probodl bych ho. Zkusil jsem to. Meč mi ledabyle srazil do strany. Bývali by jsme ho už dávno zabili, ale zaráželo nás, jak se nás nebál. „Vy dva musíte být Muhara a Muhajfa, žejo?“ řekl. Muhajfa přikývl. „Ale to ti může bejt jedno, leda že bys chtěl vědět, kdo že tě to zabil“ dodal. Mučai se ušklíbl. Pak hrozně rychlým pohybem ruky udeřil ze strany do Muhajfova meče a vyrazil mu ho z ruky. Muhajfa se pokusil odporovat, ale nestihl to. Než si uvědomil, co se děje, už mu neznámý Mučai tiskl nůž na krk. Držel ho pevně zezadu. „Vyměnim tady tvýho kámoše za to tvý skvostný párátko“ a pokynul na Surisagamu. Souhlasil jsem s podal jsem mu Surisagamu. Vzal jí za jílec a prohlížel si jí. Prudce zapálil její oheň a pak ho zase nechal klesnout. Prohlížel si jí.
„Teď ho pusť, řekl jsem zvolna“. Zakroutil hlavou. „Říkal jsi, že ho pustíš!“ křikl jsem na něj rozzlobeně.
„Lhal jsem, odpověděl chladně a pomalu podřízl Muhajfovi hrdlo“

Vykřikl jsem a pokusil jsem se Muhajfu zachránit. Skočil jsem k nim, ale bylo pozdě. Muhajfa bezvládně spadl k zemi. Zvedl jsem ho a podíval se mu do očí. Čekal jsem, že ještě něco řekne, něco jako „Muharo, sbohem“ nebo tak něco. Neudělal to – byl mrtvý. V očích měl vyděšený výraz a krev z jeho krku mi takla po rukou. Pak jsem se podíval na toho Mučaie, který mě za tu dobu už dávno mohl zabít. Stál tam nade mnou se založenýma rukama. Nesmál se, ani se netvářil smutně. „Ty mizero!“ zařval jsem na něj. Jediným pohybem ruky jsem mu vytrhl Surisagamu. Pustil jsem bezvládného Muhajfu a vztek ve mně rozžhavil Surisagamu do běla. Mučai nezměnil pozici, o něčem usilovně přemýšlel. Pak se usmál a podíval se na mě. Vší silou jsem se rozehnal Surisagamou po něm. On to sice zblokoval nožem, ten mu ale vylétl z ruky. Sekl jsem po něm znovu a on musel couvnout. Pokusil jsem se toho mizeru propíchnout skrz naskrz, ale zase couvl. Zahnal jsem ho až k pahýlu vyvráceného stromu. Nemohl dál couvat, jen tam tak stál a prohlížel si mě. Napřáhl jsem meč s úmyslem zavraždit ho. Pak jsem se zastavil. On nereagoval. Kdybych ho teď zcela chladnokrevně zamordoval, nebyl bych svým způsobem o nic lepší než on. No, to je jedno, stejně ho zabiju. Vztek vyhrál nad solidárností a já jsem bodl před sebe. Meč se zastavil těsně před ním. Zapíchl se do jakési ohnivé poloprůhledné stěny, kterou on rychle přičaroval. Zesílil jsem a špičku meče ještě o něco přiblížil k němu. Koukal jsem se mu přímo do těch jeho nenávistných černých očí. Měl je stejné jako jedna Mučaiská dívka, se kterou jsem se nedávno střetl. Přetlačovali jsme se dál. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Já jsem Mučarix, Mučaiský šlechtic a jeden z upřednostňovaných vojáků velkého Mučaie“ odpověděl vztekle.
„Proč jsi zabil Muhajfu? Vždyť jsem ti dal Surisagamu“ zeptal jsem se pak.
„Protože mám rozkaz vás všechny vykosit, byla to jen lest“ odpověděl zase suše.
„Nebyla to lest, byla to lež!“ namítl jsem vztekle. On se usmál. „Ano, lhal jsem“ připustil. Pak jsem ze vzteku ještě zesílil. Dal jsem všechnu svou sílu do Surisagamy, která jakoby vybouchla a všude kolem začala sršet plameny. Bylo tu hrozné horko. V mžiku jsem prorazil jeho kouzelný štít a bodl dopředu. Jen tak tak uhnul do strany. Setrvačnost mě přinutila zarazit meč až po rukojeť do pahýlu stromu. Toho on využil a kopl mě ze strany. Spadl jsem na zem a převalil se na nohy. Instinktivně jsem zvedl ruce před obličej a jednu nohu dal dopředu. Pomalu jsem se k němu přibližoval. On se narovnal. Jednu ruku vztáhl dopředu a druhou se kryl. Ruka, kterou se kryl spolu s vlasy házela stín na půlku jeho obličeje. Opět jsem v něm rozpoznal rysy Mučači. Na to jsem ale nemyslel. On udeřil první. Vykryl jsem jeho úder a pokusil se ho kopnout do hlavy. On se uhnul a než stihl udělat cokoliv jiného, kopl jsem rychle ještě zdvihnutou nohou podruhé a zasáhl ho do zubů. Spadl na záda a zaklel. Nečekal jsem a skočil do vzduchu. Pokusil jsem se mu dupnutím rozdrtit žebra, převalil se ale do strany a kopl mě do holeně nohy, která dupla naprázdno. Zabolelo to a přinutilo mě to jít k zemi. Hned jsem se ale narovnal. On také. Pak kopl on, směrem mě na hlavu. Jeho nohu jsem chytil a škubl s ní vzhůru. Neudržel rovnováhu a spadl do sedu. Kopl jsem ho do břicha a hned na to do hlavu. Dal ruce před sebe a pokusil se vstát. Kopl jsem ho ještě jednou a od zase spadl. Zase jsem kopl a on to zase schytal a až pak se dokázal převalit dozadu. Tekla mu krev z nosu, z pusy a z čela. Držel se za břicho. Pokusil jsem se ho v takhle omámeném stavu dorazit a udeřil jsem vší silou pěstí do jeho obličeje. Ruku mi chytil oběma svýma a otočil mi ji jednou dokola. Zařval jsem a bolest mě přinutila spadnout k zemi. Ležel jsem na zemi a držel se za zápěstí. Měl jsem ho zlomené a to docela ošklivě. Bolest byla hrozná. Pak mi udělal to samé, co já předtím jemu. Kopl mě do břicha, do hlavy a zase do hlavy. Než jsem se stačil dát na útěk, kopl mě do hlavy ještě jednou. Vstal jsem a zbaběle utíkal. Konečně jsem se stihl porozhlédnout, jak to vypadá s ostatními. Asi pětadvacet se nás ještě drželo naživu. Nepřátel bylo mnoho.

Pak mě Mučarix chytil zezadu za krk a začal škrtit.
„Vidíš to, všechny vás pobijeme do jednoho a časem i získáme amulet“ pošeptal mi do ucha. Ohnal jsem se po něm zdravou rukou, ale nešlo to. Už mi docházel dech a já ztrácel vědomí, nebo spíš život. Pak se z lesa ozval lesní roh a začaly vybíhat stovky vojáků. Myslel jsem, že mám vidiny, ale neměl jsem. Mučarix mě pustil, vzal dlouhý pevný klacek a zlomil mi ho o krk zezadu. Naštěstí mi to nepoškodilo vaz, jak původně zamýšlel. Na druhý úder už se neodvážil a začal utíkat. Z posledních sil jsem se otočil směrem, odkud se ozýval roh. Všichni vojáci byli ve fialovo – zlatém a v jejich čele běžel Muhagin – král Muhaiů. Divil jsem se, že je tu tak rychle, ale zachránil mi život. Mučaiové se obrátili na útěk. Neměl jsem sílu ani chuť je pronásledovat. Pak jsem uviděl Mučarixe. Zrovna vraždil nějakého Muhaie, který právě přišel.
„Zabiju tě Mučarixi! Ty mizero jeden mizerná!“ zařval jsem na něj. On sebral ze země kámen a hodil ho po mě. Ledabyle jsem zvedl vítr a kámen odfoukl. Na další útok se Mučarix nezmohl. Dav Muhaiů dychtící po jeho krvi byl toho příčinou. Seděl jsem tam na zemi a sténal bolestí nad zpřelámanou rukou. Pomalu jsem bolestí ztrácel vědomí. Viděl jsem Muhaie, jak proásledují prchající Mučaie a pak mistra Muhagina, jak se ke mně sklání, jak něco hladá po kapsách a jeho amulet, nebo spíš polovinu, která se mu houpala na krku, stále tam, kde být měla, nedotčená žádným Mučaiem...

KONEC PRVNÍ SÁGY...

Muhara 11

Část jedenáctá – vězení

Mučarix utíkal rychle pryč ze zbytků bitvy pronásledován spoustou nepřátel. Měl zlomený nos a vyražené dva zuby, jinak mu nic vážného nebylo. Muhagin se k bitvě dostal překvapivě rychle, celá ta armáda musela čekat blízko připravená k útoku. Na to se teď Mučarix snažil nemyslet a utíkal. Neměl šanci. Místní terén neznal a pronásledovatelů bylo mnoho. „Dostal jsem jediný úkol, zabít hlavně Muharu a Muhagina a rychle se vrátit živ“ říkal si Mučarix v duchu. Nepovedlo se mu ani jedno a vypadá to, že se mu nepovede ani to poslední. Jezdci mu už byli v patách. Slyšel natahování tětivy. Mučarix to vzdal. Otočil se a dal ruce nad hlavu. Horda jezdců pronásledující cíleně jeho se zastavila, neustále připravená udeřit. Pak tři jezdci seskočili, zavázali Mučarixovi ruce za zády a vysadili na koně. Neměl na vybranou. Pak zahlédl Muharu a Muhagina, jak stojí vedle sebe a povídají si. Muhagin kouzly ošetřoval Muharovu raněnou ruku a Muhara se rozhlížel v řadách prchajících mučaiů. Pak Mučarixe napadlo, že by se mohl snadno uvolnit ze sevření muhaiů, kteří ho drží, zpřetrhat pouta , splnit alespoň první dvě části úkolu a zemřít se ctí. Mučarix ale nepatřil k těm lidem, kteří apelují na cti, pravdě a hrdosti, tak tomu tak neučinil. Nechal se pokojně odvést od muhaiů pryč. Muhaiové ho odvlekli do blízké vesnice. Cesta na koni trvala necelých tři čtvrtě hodiny. Tam ho ani nijak nesoudili, nevyslýchali a rovnou zavřeli do kobky v podzemí. Ještě ho zbavili jeho skvostného pláště, rukavic a bot.

Kobka měla jedno malé okénko u stropu, asi dva krát dva sáhy a trochu slámy na zemi. Mučarix se posadil na zem a začal kout plány na úprk. Pak vstal, sebral ze země všechnu slámu a začal ji systematicky házet skrz okénko u stropu ven na povrch, kde se rozkládala tržnice až k sudu plným tvrdého muhaiského vína. Když tomu tak udělal, zdvihl ruku a začal se soustředit. Z konečků jeho prstů začaly šlehat drobné plaménky, kterými zapálil slámu. Sláma jako zprvu nechtěla chytnout, pak se podvolila a začala hořet. Netrvalo dlouho, a oheň se dostal až k sudu s vínem. Ten začal též velice progresivně hořet, skoro by se dalo říct, že vybuchnul. Mučarix pak jednoduše kouzlem přemístil všechnu tu energii a oheň na masivní, ale trouchnivějící dveře jeho kobky, které brzo podlehly. Mučarix měl volnou cestu ven z kobky. Vyběhl ven a rozhlédl se. Přímo proti němu běžel žalářník a na stranách byla spousta dveří, stejných, jako ty, ze kterých Mučarix právě vyšel. Žalářník byl vyzbrojený pochodní a palcátem. Byl to už starší muž, měl prošedivělé černé vlasy a vrásčitý obličej. Po Mučarixovi jednou udeřil palcátem tak, že byl Mučarix nucen couvnout. Pak šlehl pochodní zeširoka zleva. Mučarix pochodeň v klidu chytil holou rukou za hořící konec.

Strážce to nadmíru udivilo. Chvíli na sebe udiveně koukali. Mučarixe oheň nepáli, naopak sbíral sílu ze svého nejoblíbenějšího elementu. Pak konec pochodně ještě silněji stiskl po celé délce a zhasl oheň, jímž planul. V místnosti se rozhostila tma. Mučarix toho využil. Jeho oči i ústa se rozžehla a svítila ve tmě. Strážný se polekal a dal se na útěk. Než se mu to ale povedlo, zloba trčící v Mučarixovi si na něm vylila svůj šílený hněv a spálila ho na popel. Mučarix ho zbavil palcátu, dechem rozžehl pochodeň a nechal zhasnout svá ústa a oči. Vydal se směrem dopředu a pak po točitých schodech nahoru. Tam ho čekaly jen velké masivní dřevěné dveře. Mučarix se je pokusil vyrazit ramenem, pak udeřil vší silou palcátem a zkusil to i nohou. Nezabíralo to. Položil ruku na palcát a začal zase čarovat. Palcát se rozžehl a začal vydávat světlo a teplo. Pak s ním udeřil na dveře, přímo doprostřed. Ozvala se rána a všude se rozlétlo splašené světlo. Dveře praskly. Mučarix vběhl dovnitř a rozhlédl se. Stál v malé místnůstce, byl tu stůl a židle z obou jeho stran, jinak nic. Na stole ležely pergameny. Mučarix si sedl za stůl a zažal jimi listovat. Všechno to byly spisy o jednotlivých vězních zde vězněných. U většiny starších bylo razítko s lebkou. Pak našel to co hledal – svůj spis. Prý byl uvržen do vězení nadosmrti, bez jídla a vody a to vše za mučaiství a boje proti mučaiské jednotě. To ho docela popudilo. Jak mohou někoho nechat takhle odporně zemřít za to, že je mučai? Pak si ale vzpomněl na to, co provedl Muhajfovi, usmál se a opět list položil na stůl. Už chtěl na svůj spis natisknout „propuštěn za dobré chování“, ale pak si uvědomil, že je to nesmysl a že mu to nikdo nesežere. Vrátil se dolů, vzal žalářníkovi klíče a vyměnil s s ním oblečení a všechny věci. Pak ho uzamkl do své cely, ve které vše co mohlo hořet hořelo od požáru nad zemí. Při troše štěstí si muhaiové budou myslet, že je to on sám. Pak se vydal ven. Vyšel ze dveří vězení. Nikdo si ho nevšímal, všichni hasili požár. Odkráčel vstříc neznámému městu a obtížnému úkolu – zavraždit Muhagina a asi i Muharu.

Muhara 12

Část dvanáctá – střet

Mučarix šel rovně ulicí. Vedla ho intuice. Obyčejně na tohle moc nedal, ale teď ten pocit byl tak silný, že jej nešlo potlačit. Jakoby ho sama půlka amuletu volala k sobě a žíznila po krvi jeho nositele – Muhagina. Nad tím ale Mučarix ani moc neuvažoval. V duchu si stanovoval priority. Došel k názoru, že nejdůležitější je odpravit Muhagina, pak ukrást amulet, pak zabít Muharu a až pak zůstat naživu.
Po chvíli si uvědomil, že vstoupil do slepé uličky. Rozhlédl se a spatřil hospodu. Napadlo ho, že by se skrz ní možná dalo projít do dalších uliček a co líp, možná tam získá informace o umístění jeho cílů. Otevřel tlusté dubové dveře a vstoupil. Vevnitř byl cítit tabák. Všude se ozýval charakteristický smích mužů nad padesát zim s pár korbely piva v žaludku. Hospoda byla rozlehlá a plná. V přízemí bylo deset stolů, u nichž starší muži hráli mariáš, nahlas rozprávěli a smáli se. V druhém patře pak vysedával zbytek obyvatelstva, který nelze zařadit jako alkoholické či mariášové závisláky. Mučarix se rozhlédl a pak přešel k pultu na druhé straně prvního patra. Loktem se opřel o pult a v odrazu lahve naproti sobě přes pult si prohlížel sám sebe a posléze hlavně věci za ním. Bylo by přiliš nápadné zůstat otočen čelem k hospodě, třeba ho tu už někdo zná...

Z jeho pozorování a úvah ho vyrušil hrubý mužský hlas.
„Dáš si něco mladej?“ zahromoval hospodský.
Mučarix zvedl oči a rohlédl si ho. Byl vysoký, silný, tlustý a hnědovlasý. Mučarix si chvíli prohlížel polici s alkoholem za pultem. Pak došel k názoru, že nejlepší odlesk poskytuje lahev od rumu a tak si objednal celou flašku rumu. Trochu upil, ale ne moc a začal se s ní rozhlížet po hospodě. Pak zahlédl více, než doufal zahlédnout. Ve vrchním patře přímo naproti němu seděl otočený zády k němu Muhara. Přes díru pro schody mezi prvním a druhým patrem mu byla vidět jen polovina těla, přesto se ale Mučarix nemohl splést. S někým si povídal, ale ten někdo nebyl z tohoto úhlu vidět. Mučarix nepozorovaně vstal, spustil si pracně rukou učesané vlasy přes jedno oko aby byl obtížněji identifikovatelný a vydal se nahoru po schodech. K Muharovi zůstal zády a snažil se z odrazu z lahve s rumem poznat, s kým se to baví. Po chvilce zpozoroval, že hrají vrhcáby a že ten druhý je pravděpodobně náhodný hráč z hospody. Vlastně se spolu ani nebavili, jen stále házeli kostky a drobnou sumu peněz přesouvali z jedné strany stolu na druhou. Mučarix si stoupl ke sloupu těsně za tím, co s Muharou hrál vrhcáby. Předstíral, že si čte nějakou vývěsku na sloupu. Pozdvihl lahev rumu do výše svých očí a prozkoumal ještě lépe Muharu. Musel to být on! Pak našel další stopu, že se nespletl – Surisagamu. Měl ji u pasu po levé straně, tak jako minule, když se setkali. Muhara seděl zády u dřevěného zábradlí na kraji plošiny druhého patra. To Mučarixovi vnuklo další nápad. Dopil skoro celou lahev rumu a následně se prudce otočil a vší silou ji rozbil o hlavu Muharovému spoluhráči. Ten se svalil na stůl. Muhara instinktivně sáhl k pasu, ale nestihl to. Mučarix vší silou strčil do židle s neznámým mužem v bezvědomí. Židle vrazila do stolu, ten se rozlétl dopředu a udeřil Muharu svou hranou silně do břicha. Ten i s židlí vyletěl dozadu a s řachnutím přerazil zábradlí a i s židlí spadl dolu do prvního patra. Mučarix nečekal, doběhl ke hraně patra a stůl, který zůstal v pozici balancujíce na hranici zhroucení dolů postrčil. Ten spadl dolů, na Muharu.

Pak se konečně Mučarix podíval dolu. Celá hospoda utichla, klavírista naproti němu ve druhém patře přestal hrát a ohlédl se. Všichni se podívali nejprve na Muharu sténajícího dole a následně na Mučarixe nahoře. Hospodský pro něco sáhl pod pult. Po skoro deseti neuvěřitelně dlouhých vteřinách napjatého ticha dole v patře prudce vstal jeden starý šedivý evidentně silně opilý muž a převrhl stůl. „Rvačkááá!!!!“ zařval z plných plic a v celé hospodě začal neuvěřitelný chaos. Všichni začali sbírat lahve, židle, stoly, svícny a všechny možné improvizované zbraně a mlátit s nimi do nejbližších lidí. To se mučarixovi náramně hodilo. Sám podpálil několik stolů pod sebou. Nedopitý tvrdý alkohol na nich začal prudce hořet a posléze začalo chytat i vše okolo. Pak se Mučarixova pozornost obrátila zpět na Muharu dole pod ním. Zrovna vstával. Mučarix skočil dolů patra s úmyslem dorazit Muharu. Ten si ho ale všiml dříve, než by bylo potřeba a uskočil do strany. Mučarix dopadl. Hned jak se chodidly dotkl země, dostal prudkou ránu do hrudi od Muhary. Spadl na zem. Muharovi tekla krev z nosu a ucha, ale jinak vypadal v pořádku.
„Mučarix?“ zeptal se Muhara nesměle.
„To si piš, a teď už tě dostanu!“ odpověděl vztekle Mučarix a kotoulem vzad se znovu dostal na nohy. Naplnila ho zuřivost. Zaťal pěsti a vyšel vstříc Muharovi. S tím to ale ani nehlo a též odhodlaně kráčel naproti Mučarixovi. Začali se nejdříve obcházet, pak po sobě kopali, bušili pěstmi a nakonec se na sebe vrhli a přepadli na zem. Škrtili se a zmítali, převraceli se jeden přes druhého a pak zase vstali. Mučarix zkusil Muharu podpálit, ten ale oheň odvál pomocí magie. Všude kolem stále zuřila tvrdá rvačka. Pak Muhara zalovil v hromadě suti a vytáhl Surisagamu. Vysunul ji z pochvy a namířil před sebe. Odhodlaně kráčel k Mučarixovi. Ten ale necouvl. Šel stále dopředu, jakoby byl také ozbrojen. Muhara po něm sekl. Mučarix přecejen musel couvnout a pak to šlo jedna rána za druhou. Muhara sekal a bodal vší silou a Mučarix jen taktak uhýbal. Musel couvat. Posléze se dostal ke zdi. Muhara se zeširoka rozpřáhl mečem nad hlavou připraven ukončit Mučarixův život. Mučarixe v tu chvíli napadlo jen „zklamal jsem“. Schoulil se k zemi a ze zvyku se kryl rukama. Zavřel oči.

Těsně před ním se ozvalo cinknutí. Pozvolna oči zase otevřel. Někdo Muharův úder zablokoval. Než si Mučarix uvědomil kdo to je, už Muhara ležel na zemi. Toho Mučarix využil a zaměřil pohled na neznámého zachránce. Měl červený plášť a kápi. V jedné ruce meč na konci zahnutý nahoru a v druhé jakousi podivnou zářící dýku. Měla dvě tenké čepele těsně vedle sebe a zelený jílec. Mučarix využil krátké pauzy a sebral ze země nohu od stolu. Pak ti dva – neznámý zachránce a Muhara začali bojovat. Boj byl zhruba vyrovnaný, i když Muhara byl přecejenom pravděpodobně silnější. Mučarix s nohou od stolu přiběhl blíž. Muhara ustoupil krok od svého neznámého soka a za pomoci magie vzduchu se spirálovitě vznesl do hořícího druhého patra. Druhé patro bylo již v dezolátním stavu, schody nahoru se už zřítily a nikdo tam nebyl. Neznámý zachránce odložil kápi. Mučarix strnul překvapením, když zpod pláště vykoukli ladné rysy, červené hedvábné oblečení a černobílé vlasy – Mučača.
Mučača skočila salto vzad vzhůru a dopadla do druhého patra. S Muharou na sebe řvali něco nesrozumitelného a ostře bojovali. Mučarix přiběhl ke krbu a sebral z jeho římsy sekeru. Pak se důkladně odrazil a rovně skočil nahoru – nahoru do těch hořících pekel druhého patra, kde ho zcela jistě nečekalo nic dobrého. Dostal se sem ale příliš pozdě. Muhara již odzbrojil Mučaču a teď jí tiskl ke krku svůj meč a něco jí šeptal do ucha. Mučača se nezmítala, v klidu poslouchala a odpovídala.
„Nech jí být“ vykřikl Mučarix na Muharu.
„Ale já jí nechci ublížit, opravdu“ odpověděl v klidu Muhara. To Mučarixe trochu zarazilo. Pomalu přistupoval blíž a čekal, až mu další kroky Muhara zakáže a vezme si Mučaču jako rukojmí. Nestalo se tak, Muhara jí pustil, sebral ze země její dýku a podal jí ji.
„Co se to děje? Vy nejste proti sobě?“ vyhrkl ze sebe Mučarix spěšně. Muhara s Mučačou se na sebe podívali. V jejich pohledu se přes všechny přísahy nepřátelství a schválnosti nezjevila zloba ani hněv, bylo to něco jiného, nepopsatelného. Muhara chvíli přemýšlel nad odpovědí. „S holkama se neperu“ pronesl následně sarkasticky. Mučarixe to podivilo. Rozhodl se nad tím nepřemýšlet a vrhl se se sekerou po Muharovi. Ten se začal letmo bránit. Mučača chvíli jen pozorovala, pak se také vrhla do boje, se záměrem dva nesmiřitelné soky od sebe spíše rozdělit, než někoho z nich zavraždit, přecejen se ale držela spíše Mučarixe. Zatlačili Muharu až k plápolajícímu ohni. Muhara skočil do zadu na hořící podlahu, která se pod jeho váhou propadla, bez problémů dopadl kotoulem a skočil ke zdi. Mučača a Mučarix za ním skočili stejnou cestou, dopadli ale hůř jak on, Mučarix do předklonu tak, že si musel mnout nohy a Mučača do kleku, kde si natloukla koleno. Muhara doběhl ke zdi, odstrčil opilce jež mu stál v cestě a sejmul ze zdi v rohu místnosti oštěp. Vzal si ho do pravé ruky podhmatem a Surisagamu zabodl do ohořelého stolu vedle sebe. Pozvolna se otočil a nalezl svůj cíl. Mučarix s Mučačou zrovna vstávali ze země. Muhara nezaváhal a mrštil oštěp vši silou před sebe. Oštěp letěl velice dlouho, než našel svůj cíl. Bohůžel se cíl oštěpu a cíl Muhary neshodovali. Netrefil se. Oštěp se namísto do Mučarixe zarazil do Mučačy. Trefil ji těsně pod pravou klíční kost a vylezl hrotem na druhé straně. Muhara s Mučarixem naráz vykřikli. Mučarix chytil prudce padající Mučaču za záda a podíval se jí do jejích skelných černých očí. Něžně ji položil na bok a několikrát zatočil nad hlavou sekerou. „Tys jí zabil, ty mizero!“ zařval na Muharu.

„Já...já...já jsem nechtěl“ vykoktal ze sebe zmatený Muhara. Mučača se za pomocí rukou vzepřela a znovu spadla na zem. Mučarix se obrátil a přispěchal k ní. Zjistil, že stále žije. Sáhl na kopí a chystal se ho vyndat. „Ne, to nesmíš!“ vykřikl Muhara. „když jí to vytáhneš, umře“. Mučarix si Muharu chvíli prohlížel, pak usoudil, že má asi pravdu a stáhnul se do pozadí scény. Muhara přiběhl k Mučače. Zjistil, že oštěp pravděpodobně ani nepropíchl plíci, zato poškodil nějakou žílu či tepnu a Mučača pravděpodobně vnitřně krvácela. Byla skoro v bezvědomí. Musel to zariskovat. Chytil oštěp za konec a jemně a hladce ho vytáhl nahoru. Byl celý od krve. Hodil ho za sebe a rychle přiložil Mučače ruku na ránu. Stále žila, což byla přinejmenším velmi dobrá zpráva. Krev jí začala téct ven z rány. Muhara si serval košili a začal ji vázat napevno kolem dokola vrchní části Mučačiny hrudi. Krev se snad zastavila, nebo alespoň zpomalila. Muhara na chvíli přestal pozorovat Mučarixe. Hned jak s Mučačou skončil, uslyšel za sebou zlověstné ticho. Otočil se. Za ním stál Mučarix, v ruce držel onen zkrvavený oštěp a mířil s ním na Muharu.
„Teď tě zabiju, propíchnu tvý tělo skrz naskrz a necham tě tu chcípnout!“ řekl rozezleně Mučarix. „Klid, vždyť jsem ti zachránil sestru“ namítl Muhara.
„To je jedno! Taky žes jí to zranění způsobil!“ nedal se ukecat Mučarix a chladnokrevně mrštil po Muharovi kopím. Muhara ledabyla zdvihl ruku a magií větru kopí zastavil těsně před sebou, otočil o 180 stupňů a chytil za konec. Mučarix se nezastavil. Neozbrojený se rozeběhl naproti Muharovi. Svíral pěsti, měl vztek. Muhara chvíli přemýšlet, zdali zakusí čestný boj pěst proti pěsti, nebo zdali využije jeho vzteku a chladně ho zabije zbraní. Nakonec vyhrála druhá možnost, Muhara před sebe na poslední chvíli natáhl oštěp i Surisagamu. Mučarix pravděpodobně chtěl zabrzdit, ale nestihl to. Oštěp projel jeho břichem a Surisagama jeho hrudí. Zastavil se až u jílce Surisagamy a u Muharovy ruky na oštěpu, těsně u Muhary. Jeho tělo ztrácělo vládu, opřel se čelem o Muharovo rameno. „Postarej se prosím o Mučaču, prosím...“ sykl ještě Muharovi do ucha. Pak krok ustoupil, smýkl se do strany, že z něj Surisagama vyjela a zůstala v Muharově ruce a oštěp se zlomil. Mučarix padl k zemi na břicho. Muhara se skrčil až těsně k němu, obrátil ho obličejem, z kterého pomalu odcházel život k sobě. „Bude v bezpečí, nezabiju jí ani to nikomu nedovolím, slibuju“ pošeptal mu Muhara. Nato se z Mučarixových černých očí vytratil veškerý život, jeho hlava klesla a krev se rozlila po podlaze.

Muhara 13

Část třináctá – souboj vůlí

Muhara nechal zakopat Mučarixe, zlotřilého vraha Muhajfy a Mučaču odnesl do nemocnice. Chvíli přemýšlel, jestli by jí neměl raději nechat zavřít do vězení, ale nakonec z toho sešlo, pouze upozornil ranhojiče, ať jí nedá příležitost natropit paseku. Přežila to, ale jen taktak. Hned další den zrána zašel za Muhaginem, který se připravoval na cestu do hlavního města – Jirenenty.

Když za ním přišel do jeho malého pokoje v odlehlém hostinci, Muhagin měl na sobě královský hermelín a něco balil do ošoupaného pytle. U hrubě tesaných dveří pokoje stáli dva strážci. Pustili mě dál. Muhagin bohužel asi neměl příliš času. Muhara ho chvíli pozoroval jak poslepu balí věci a přemýšlel, zdali o něm navzdory své slepotě ví.
„Proč si přišel, Muharo?“ zeptal se najednou Muhagin, aniž by se otočil či aniž by cokoliv zaslechl.
„Jak jste poznal, že sem někdo přišel a jak jste poznal, že jsem to já?“ podivil se Muhara.
„Stejná chůze, stejný zápach...i když teď je z tebe cítit i krev a pot...moment, ty jsi se popral, že?...ne neodpovídej mi, bylo to v nějakém zakouřeném hostinci, spíše větším. Nebyla to ale určitě klasická rvačka, tvé srdce buší nepravidelně, napjatě, ne hrdě...zase jsi jí potkal?“ zeptal se nakonec, i když Muhara nepochyboval, že Muhagin zná odpověď. Muhara s Muhaginem nikdy o Mučače nemluvili, zaráželo ho, že toho tolik ví jen z nasání nosem trochy vzduchu, ale na to teď neměl čas. Chvíli přemýšlel, jestli se má zeptat koho to zase potkal, ale pak tuto otázku označil za zbytečnou. „Ano“ odpověděl.
„Muharo, nikdy jsem jí neviděl, i když...vidím jí. Ano, už ano. Je krásná, v tom máš pravdu, ale pozor na ní. Pokusila se tě už jednou zabít, nenech si ji příliš přirůst k tělu!“ zavaroval Muhagin. Teď už Muharovi došla tolerance a chápání.

„Jak jí můžete vidět? Nikdy jste jí přece neviděl! A jak můžete vědět, že se mi tak trochu líbí?“ zeptal se Muhara lehce zvýšeným hlasem.
„Tvá mysl je pro mě jako otevřená kniha“ řekl a vstal „nedovol Mučaiům, aby pro ně číst tvé záměry a vzpomínky bylo tak snadné, jako je pro mě teď.“ Stáli blízko sebe. Muhara se mu díval přímo na jeho červený šátek, jímž měl obvázané oči.
„Takhle se tedy Velký Mučai dozvěděl o mém dědovi?“ zeptal se Muhara.
„Ano, přesně tak. Není to složité, hlavně když má někdo emoce vyryté na kůži, ne v mozku. Muharo, tvůj výcvik je již skoro u konce, umíš bojovat i v praxi, jak jsem viděl, ale tyhle věci ani zdaleka neovládáš.“ řekl Muhagin.
„A jak to děláte?“ zeptal se Muhara prostě.
„Stačí se zklidnit, nevnímat svět okolo tebe, ani svět uvnitř tebe, pouze svět uvnitř pozorovaného předmětu. Nebuď chvíli sebou, staň se jím a dozvíš se nejvíc...stejně tak můžeš přestat vnímat všechno v sobě a vnímat jen bojiště, přilétající zbloudilé šípy či třeba pokoj v hostinci“ vysvětlil Muhagin. Muhara to hned zkusil. Zapomněl na vše, dokonce i na Mučačiny černé oči a myslel jen na Muhagina, vrtal se do něj jako červ do jablka. Muhagin se bránil, ale pak asi úmyslně povolil a dovolil Muharovi nahlédnout do něj. Bylo to zvláštní. Všechny vzpomínky dlouhého života stály před ním jako svazky v knihovně, průstupné, ale nijak netříděné, všechno to na něj padalo jedno přes druhé. Pak se ho ale najednou ujal pocit velkého nebezpečí. Přerušil spojení, nevěděl co se děje. Jakmile otevřel oči, dostal od Muhagina úder pěstí do čela. Muhara spadl na zem.

„I k tomuhle může sloužit čtení myšlenek“ řekl vítězoslavně Muhagin. Muhara rychle udělal ze země kotoul vzad do kleku a stoupl si. Zaťal pěsti a stál, připraven konečně v souboji porazit svého mistra. Pokusil se o něco podobného jako minule, zapomněl na všechno, jen ne na Muhagina, a tentokrát i na sebe. Obcházeli kolem sebe v kruhu. Muhagin pak natáhl ruku.
„Na co myslíš!?“ ozvalo se mu v hlavě nahlas. Projela jím bolest. Začal si vybavovat krvavé události svého života. Nekokázal se plně soustředit a než se zmohl, dostal druhou ránu do obličeje. Teď už nespadl. Otočil se a praštil vší silou po Muhaginovi. Ten to předpokládal a ohnul se. Muhara udeřil opět a ještě po svém mistrovi kopl a ohnal se loktem. Muhagin se všemu vyhnul a když už Muhara opět udeřil, chytil jeho ruku, kopl ho bolestivě do břicha, pak ho pustil, přeskočil roznožkou a kopl zezadu. Muhara spadl na zem a zhluboka vydechl. Muhagin mu poklekl na záda a obrátil hlavu o devadesát stupňů doleva.
„Nenech se ovládnout vztekem, všechno je to o soustředění“ pošeptal pak Muharovi. Ten se ještě jednou nadechl a začal znovu soustředit. Pak se prudce nohama i rukama odrazil od země. Muhagin nadletěl do vzduchu a Muhara získal čas se otočit na podlaze a uniknout mu. Udělal sklopku a dostal se na nohy. Muhagin dopadl též do stoje. Pak po něm kopl, ne silně, jen tak mimochodem směrem na obličej. Muhagin jeho ránu zablokoval levou rukou a chystal se Muharu praštit do lýtka kopající nohy. Muhara ale udělal něco nečekaného. Zdvihnoutou nohu položil Muhaginovi na rameno a odrazil se od ní. Letěl. Ve vzduchu se otočil a namísto toho, aby se naplácl na zeď se od ní oběma nohama odrazil. Přelétl Muhagina a dopadl těsně za ním. Muhagin se velice rychle otočil, ale když tomu tak udělal, dostal prudký úder do žeber. Vylétl a zabořil se do prkenné zdi. Muhara zvítězil. Muhagin si oprášil hermelín a pogratuloval mu. Nadále nečekal, popadl napěchovaný pytel, dal ho jednomu ze strážců a pokynul jim k východu. Oba se uklonili a odešli.
„Jedeme do Jirenenty! Zavelel.

To be continued!

Další již vyšlé díly jsou v Menu-Muhara 3!!!

M]Himbajs (c)2009 Všechna práva vyhrazena! Kopírování zakázáno![M]